Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Lidskýma očima

Reformace zkratkovitě vyjádřila to, co Bůh chce a čemu z toho lidé rozumí. Právě pro srozumitelnost, pro zlidovění hloubky pravdy víry, se hnuly ledy. Později se dělily církve – vlastně už jen pro lidské nálady jedněch či druhých. V počátku však vůbec nešlo o nic jiného, než o pravdy, které chtěli všichni, kterým také většina rozuměla, protože šlo o život.

Pozná se to dobře na výtvarném umění. Dřevořez a s ním spojený knihtisk se dostal na úroveň, ve které byla maximálně ilustrativní – až karikaturisticky detailní formou – vyjádřena prostá pravda. Němečtí reformační řezbáři dovedli do dokonalosti kritiku papeže, rozhazovačnosti kléru a lidovosti Luthera samotného. Kdyby nebylo knihařů, reformace by nebyla tak, jak ji známe. A kdyby se z obrázků nedalo v traktátech vyčíst tolik, lidé by se těžko tak ztotožnili s tím, co Luther říkal.

Zajímavé je všímat si malby. Například ústřední téma Ukřižování v dílech německých pozdně středověkých malířů. Albrecht Altdorfer (Ukřižování, nyní v Kasselu, namalované asi 1512) a nebo a zvláště Matthias Grünewald svým Isenheimským oltářem (asi 1515) přinesli Krista poznatelného. Nesl tvář mrtvých v morových ranách. Ježíšovo tělo bylo mrtvolně podobné tomu, co lidé znali z kotců, ze smrti neznámých a bezejmenných. Najedou tu byl Kristus blízký, ilustrativně podaný. Prsty přibitých rukou se zapichoval do vzduchu s mnoha otazníky, kterým lidé rozuměli. Také okolí kříže se dalo vykládat, bylo jako učebnice. Skoro tak, jako ve starých románských rotundách evangelium v pásech pro negramoty. Lidé poznali svou smrt, svůj hřích, svůj strach, své hrůzné vidiny (jimiž trpěl snad i Luther sám). Když se protestantismus začal o něco později stávat vymezeným proudem, maloval Albrecht Dürer sice stejně realisticky, ale v jeho ošklivostech už byla krása. Dospěl až k bujaré a květnaté ornamentalizaci. Jeho Kristus s Marií a Janem (1521) je fenomenálně nakreslen už ve skice, ten se třemi anděly (1525) už nemá nic z té hrůzy poznání. Je krásný v každém detailu roucha. V Nizozemí se v té době už dělalo neuvěřitelné umění, ale nahony vzdálené reformačnímu poznání. Bylo to právě v té době, kdy se začínali italští malíři nořit do ornamentálních zkratek vrcholících v Arcimboldově manýrismu. Známý je freskový obraz, který Arcimboldo namaloval (asi 1556) s kolegou v Monze, kde je už Kristus zase jako značka, jako ikona bez zvláštního výrazu.

Refomaci se povedlo i obrazově dostat bolest a naději do podoby pochopitelného a blízkého obrazu. Totéž leží před kýmkoliv, kdo chce získat dnešního člověka. Vlastně to platí stále. Budou to umět církve, politici, umělci? A nepodvedou nás? Nebude to příliš zjednodušující karikatura, které se usmějeme, bude moudrá jako Renčín – ale bez vlivu? To je otázka, na kterou se musíme pokusit odpovídat.

Ze série: Co nám dala reformace od roku 1517

Opakování: V prvním blogu z této série jsem tvrdil, že stačí slovo, kterému budeme moci věřit. Co dnes obecně potřebujeme? Dobré Slovo! Poté jsem psal, že reformace zvýraznila hodnotu povolání. A tak třeba to povolání, které žijeme jako otec či matka, je dostatečně svaté. Z jasného povolání roste neroztěkaná odpovědnost, věrnost a stabilita. Svatost v civilu, sebevědomí, radost z existence, to potřebujeme! Pak jsem psal o svobodě svědomí a osobního názoru, dnes říkáme o demokratických svobodách. Dál jsem vyzdvihl odraz nových poměrů v muzice, v reformačním prozpěvování. Další byl o Lutherově závěti, jako manifestu zdravé skepse a naposled o Husovi a Lutherovi s emblémem labutě. 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama