Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Obrazy Boha

Nedlouho po listopadu 1989 jsem v opuštěné děčínské restauraci Parník uspořádal  interaktivní výstavu obrazů Boha. Úspěšnost bylo možné měřit na pomyslné škále někde mezi naprostou katastrofou a malým zájmem. Pán Bůh nikomu za srdce moc nebral, ač jsme si to chvílemi všichni mysleli. A naprosto jistě by nezajímal davy ani teď. Pro mne byla a je chvíle, ve které si proti mně stojící jedinec pod pojmem Pán Bůh něco představuje, svátkem. Totiž tam začíná rozhovor. Bůh jako věčný pendrek, Bůh, vlastně Bůha, protože to je jistě žena. A dále – pánbíček, Ježíšek, tatíček, policajt, voyer, účetní, automat na odpouštění, přítel na telefonu… Představujte si cokoliv, hlavně o tom začněme mluvit!

Jak vypadá Bůh?

Tomas Merton, trapistický mnich a čilý obhájce Božího obrazu, říká: „Copak nevíte, že Bůh nechce být viděn? Kdybyste jej mohli jen trochu zahlédnout, poznali byste jak nepodobná je jeho sláva té naší slávě. A zemřeli byste láskou k němu! Kdybyste jen věděli, že Bůh hledá svou slávu tím, že jí rozdává! Nežádá od nás, abychom mu dávali kdejakou slávu a úctu, kterou jsme od něj nedostali…”

Záleží na tom, jak Bůh vypadá? Není to vůbec podstatné! Jak vyhlíží Bůh? Nijak! Bůh vůbec nevyhlíží! Bůh hledí! Ježíšův učedník Filip potřeboval vidět Boha a vyjádřil to přímo: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš řecky myslícímu Filipovi s trochou cynismu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky.” (Janovo evangelium 14:8-11) Bůh totiž jedná, zachraňuje, slouží! To je jeho podoba. A Ježíš podobně odpověděl řeckým poutníkům, kteří si přes svého velvyslance v řadách Ježíšových učedníků žádali audienci u Mistra chvíli před tím (12:21nn). Ježíš vycouval, není třeba vidět Ježíše! Stačí vidět jeho dílo a následovat jej.

Ve vyvoleném národě se Bůh sám a vůbec nic dalšího nesmělo zobrazovat z prostých důvodů: Obraz nesměl být uctíván! Známe tragédii pod horou, kde stál slitý obraz zlatého telete. Dobře a protestantsky zřetelně citujeme Desatero bez zamlčování zákazu zobrazování. Jenže je v tom jemný zmatek: Přenosný i pevný chrám Hospodinův měl zobrazení plodů a dokonce i bytostí. Cherubové na Mojžíšově schráně smlouvy a na Šalamounově oponě měli dokonce i tvář! Sloupy u vchodu měly jméno. V žádné muslimské mešitě nenajdete ani jednu tvář, jen krajkoví písma a rostlinných motivů. Zběsile černobílá vlajka s písmem, která vlaje nad vozidly vrahů lidskosti v Sýrii a Iráku, je do krajnosti dovedený výraz zákonické hlouposti. Obrazy totiž nejsou zakázány.

V katakombách se cudně zobrazoval dobrý pastýř vedle jiných symbolů nad místem pohřbu Kristova učedníka. Dobrého pastýře ale zobrazovali i pohané a ta podoba dobra byla pro ně srozumitelná. Když se Kristus posadil na prvních mozaikách jako vševládný císař v purpurovém rouchu na pozadí zlacené klenby, říkalo se tím, že tohle je ten pravý císař. Za pár století je už Kristus zpodobňován renesančními umělci s téměř odporným naturalismem na kříži jako oběť šílené vraždy. Jak Ježíše zpodobňuje naše doba?

Obraz už tu je!

My jsme přece stvořeni k Božímu obrazu a k Boží podobě! Mnoho lidí se nechce podívat do zrcadla, protože se sami sobě nelíbí. A zdaleka nemluvím jen o ženách! Do zrcadla obrazovky hledí, protože jim vrhá odraz jejich podoby v podobě strukturovaných zpráv na sociálních médiích. Jsou zaměstnáni sebou a svým obrazem celé dny! Bojí se, že v zrcadle uvidí to, co vidí jiní lidé. Ale to je omyl! Lidé vidí něco úplně jiného, než naši domnělou podobu, jak ji známe my. Vidí Boha! Nebo vidí karikaturu lidství, která chce vypadat především jako krásný obraz vysněného člověka. A ať zírají, jak zírají, Boha nevidí. Ale nechtěl bych to napsat černobíle, jak je ta vlajka. Myslím, že lidé vidí tendenci, náznaky. Čtou v nás jako v obrazech impresionistů.

Náš obraz je Bůh? A naše podoba je podobou Boží? Ne, naopak. V našem krásném lidství si usmyslel Bůh zjevit svou podobu. Nezáleží na plných rtech mulatky, kyprých vlasech svalnatého severského chlapce či široké ruské tváři. Boha celkem sobecky nezajímá, zda jsme učesaní a zda je souměrná naše tvář a jak je vysoké naše čelo. Zajímá jej, zda je z naší tváře, našich slov a myšlení vidět On. Podívejte se do zrcadla a – neuvidíte Boha – protože hledáte člověka. Jistě, oholte se, učesejte se, dejte si záležet, abyste se cítili dobře. Když je vám nejhůř, radívám lidem kolem sebe, velmi hezky se oblečte, dejte nejlepší péči svojí tváři, potřísněte se tou nejlepší voňavkou a vykročte rázně a důstojně. A tak to i sám dělám. Ale to je jen člověk. Bůh je hlouběji! Je i v našem zmatku, bolesti a trápení.

Jakkoli je básník Josef Hora proletářským poetou, podařilo se mu zbožně vypsat v básni Koberec podstatu obrazu Božího vetkanou do gobelínu našeho života: „Koberec smutku, tkaný po sněhu jenž věje, se pod mé nohy položil. A tak se přihází, že šlapu do závěje, v níž tepe modro žil. / Koberec bolesti, utkaný mnou i vámi, zazáří v ornamentu svém, jak písmo společné, jež vysvětlení dá mi, kam jdem.” A podobně básník lidských osudů Fjodor Michajlovič Dostojevskij píše výhradně o lidech, maluje fresky lidství ponořeného do pošetilosti a vášně. Píše o lásce, hříchu, nemoci a bolesti. Možná píše často o sobě. A přesto na freskách a gobelínech jeho díla vidíme Boha i jeho milostivého Syna. Přesto z nich čerpáme naději.

Píšu o zoufalství lidí příliš hubených, příliš plných, příliš vysokých a příliš rusovlasých, které nás učí, že člověk před zrcadlem se sebou samým nikdy nebude spokojen. Záleží ale na naší spokojenosti? Před několika dny řekl bratr starší o mém nástupci na kazatelském místě v rozhovoru toto: „Promiň, já toho člověka potřebuju vidět, musím s ním mluvit, musím se mu podívat do očí a vidět, zda má dobré srdce!” Tak to je! A v místě, kam směřuji, jež je proslulé vzájemnou ekumenickou atmosférou, pronesla mně neznámá žena a matka po jedné zcela světské debatě, v níž jsme se sešli jako duchovní různých církví, toto hodnocení: „Já jsem poprvé zažila vzájemnou podporu všech zástupců církví v našem městě; mohla jsem slyšet jak přemýšlí, bavit se s nimi – to byl můj včerejší bonus v celé akci.” I kdybychom byli ekumenicky definováni, měli světové dokumenty o spolupráci a byli pobožní jako Malta s největší hustotou křesťanských kostelů na jeden kilometr čtvereční, lidé nás neznají dřív, než se nám podívají do očí. Neznají obraz Boha, pokud nám nemohou položit otázku a povídat s námi. Tak to je!

Dokonalý obraz je to samé, co ikona?

Už název Adam, jakým byl nazýván první člověk, je jazykově propojen s pojmem podoba. Stejně tak zůstává výrazem zemskosti podle původního jazyka. Tak ten Adam, ten zemák je obrazem Božím?! Ano, jako by už na začátku při Adamovi měl Bůh na mysli svou dokonalou podobu v člověku Ježíši. Jak do Kolosis (1:15) píše apoštol Pavel: „On, Ježíš, je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření…”  a pro vysvětlenou v 1. dopise do Korintu (15:47-49) napíše jasné stanovisko: „První člověk je ze země, z prachu, druhý člověk Pán z nebe. Jaký je ten pozemský, takoví i ti pozemští; a jaký ten nebeský, takoví i ti nebeští. A jako jsme nesli podobu pozemského, poneseme také podobu nebeského.” A hledání slov křesťanského vyznání jen naznačuje, jak bylo dramatické to naše chápání Božího obrazu. Pomalu jak naše debaty před díly konceptuálního umění…

Ti, co obhajují obrazy v kostelích a na posvátných místech, argumentují právě Ježíšovým lidstvím, které dovoluje vyjádření obrazem. Boha není vidět, ale Ježíš a jeho matka ano. To je to lidství, které nám dává oprávnění zobrazovat posvátno. Říkají, že obraz (ikona) je „textem vyjádřeným výtvarnými prostředky.” Proto se podle křesťanského pojetí ikona nemaluje, ale píše. Ikoně se ve východním křesťanství prokazuje stejná úcta jako např. Evangeliu, protože stejně zvěstuje. Pravoslaví argumentuje že takový vztah k ikoně je znám od raně křesťanských dob, neboť z ikony mohli číst i ti, kteří neuměli číst z knih (takových do počátku novověku byla většina). Pravda, podíváme-li se do Znojma, tak v rotundě svaté Kateřiny, která stojí v areálu přemyslovského hradu, najdeme v románských nástěnných malbách z roku 1134 biblickou dějepravu v pásech. Poselství těchto maleb ale vrcholí v návodu k úctě přemyslovským panovníkům. Je jasné, že ikona měla svoje místo i u nás na západě, nejenom na východě.

Psaní ikony napodobuje Boží tvoření světa, říkají ikonopisci. Základními barvami na ikoně jsou ty nejtmavší plochy, na něž se postupně nanášejí tóny světlejší až k bílé, která odděluje světla od tmy – přivádějí obraz z temnoty nebytí k bytí v nestvořeném Božím světle. Jsou známy zvláštní techniky symbolického vytváření ikony, které napodobují stvoření člověka. Nejprve se napíše kostra, ta se pak odívá kůží, následují šaty a nakonec svatozář kolem hlavy. Ikona musí nakonec obsahovat i nápis označující, co ikona představuje. Vizuální znak – ikona, je písemným znakem stvrzena a bez tohoto znaku ikona není ikonou.

Chrám v západním i východním křesťanství a vlastně i celá liturgie jsou jednou velkou ikonou dějin spásy. Ve zjitřených smyslech je naše pozornost zaměřena ke království Božímu, kam jsme vedeni. Tato didaktika obrazem dostává dnes nové formy ve srozumitelných zkratkách pro současného člověka, který pomalu také ztrácí schopnost číst. Staví se důmyslné architektonické klenoty, malují se komixy, točí se filmy, programují interaktivní vzdělávací programy pro počítače.

Přesto musí zaznít velké „Ale!” Skepse je na místě! Podobné principy najdeme v jiných kultech. Napříkald mantra se považuje za samo vyjádření božství… C.S. Lewis kdysi střízlivě poznamenal: „Obrazy mají svoji sílu, jinak by nebyly tak populární.” A to, chudák, ještě nezažil multimediální dobu! „Nezáleží, zda jsou to obrazy a sochy stojící mimo naši mysl a nebo výtvory naší obrazotvornosti v naší hlavě.” V poslední bitvě z Letopisů Narnie je pošetilým i zpochybňování existence zlého ďábla. Naše obrazotvornost je omezena frontálním pohledem. Kdo hledí zepředu na „betlémskou chýši”, nevidí tu krásu dobra a nebezpečí zla za tou chýší. Podle Lewise jsou právě ty vnitřní obrazy dokonce nebezpečnější a mění se rychle ve „svaté obrázky” jimiž jsme uhranuti, jako kdejakým pozlaceným kredencem vepředu v chrámě. Takové obrázky musí být vytrvale ničeny. Předsudky o Bohu jsou nebezpečnější, než chrámový mobiliář.

K ničení chrámů skutečně docházelo. A ne jednou v dějinách! Zatím ta historicky poslední protestantská nesmlouvavost a vyklízení kostelů stejně nezbavily reformované křesťany představ deformujících Boží obraz. Ty nejvnitřnější obrazy se prostě nedají vyvést na trakaři. Nizozemí si to obrazoborectví zažilo v létě 1566, kdy začínal zápas nizozemských provincií o nezávislost na španělské koruně. České země kalvínské obrazoborectví postihlo během vlády „zimního krále“ Fridricha Falckého (1619-1620), kdy byl zničen vzácný gotický mobiliář pražského chrámu sv. Víta. Při vší úctě k otcům, zdá se mi postoj královského dvorního kazatele Abrahama Sculteta pochopitelný jen politicky. Vždycky a všude ničili vítězové víru porobených. Islamisté to dnes dělají také. Ale duchovně se dá takové jednání schválit dost těžko! Běsnění nepominulo ani Anglii. Biskup Joseph Hall popisuje události v Anglii roku 1643, kdy vojsko i občané povzbuzení Parlamentem zničili velké množství uměleckých památek.

Pouťové evangelium

Protestantská namyšlenost kritizuje svaté obrázky a líbání ikon. Co ale nabízí namísto toho? Nehybné sezení v lavicích či židlích v přísně dezinfikovaných prostorách modliteben? To nevydrží nadlouho! Nastupuje bohoslužba, do které se dveřmi vyháněné obrazy vracejí oknem zpět. Ontarijský sociolog David Lyon napsal knihu Ježíš v Disneylandu a připomíná, jak jsme si oblíbili zjednodušení světa. S úlevou jsme přijali dětinské žvatlání z kazatelny a zapracovali jej do bohoslužeb. Ovšem: Děti s jejich nefalšovaným žvatláním umlčujeme a odsouváme do „besídek”, kde si hrají. Základním rozměrem našeho náboženského vzdělávání je bezmocná „zábava”, protože děti nezvládáme zaujmout. To není vina učitelů, není k tomu nakloněna atmosféra rodin a celé společnosti. Do nedělních škol odcházejí i dospívající, protože chtějí utéct z bohoslužeb a ti, co se jim nedovedou věnovat přes týden, se zaklínají potřebou s těmito habány a slečnami mluvit. Nejdříve jim ale poberou mobily, aby se mohli vůbec pomodlit. Zábavu a hlavně jednoduchost jsme povýšili na duchovnost vyššího řádu! Nejsprávnější odpověď na všechno je „Ježíš” protože z něj máme supermana. Jeho oběť se dá změřit litry krve, které z něj vytekly na filmových záběrech sporného filmu ještě spornějšího režiséra Mela Gibsona. Všechno potřebujeme polopaticky a zjednodušeně. Děti se při zábavné věrouce nespletou, protože nemusí přemýšlet nad složitostmi Abrahamovy rodiny, stačí znát Toma a Jerryho, plochou definici „dobré a zlé”. Nejenom víme, kdo vyhraje, ještě se při tom zasmějeme!

Jinými slovy, protestantský bulvár si v ničem nezadá s katolickou pouťovou lidovostí, kterou tak rádi kritizujeme. Jen jeden rozdíl lze najít. Nevyřváváme kolem kostela a na škandalplacu našich měst. Ve vší úctě ke katolickému svátku: Nenosíme „Tělo Páně” kolem náměstí. Naše poutě jsou uvnitř uzavřené komunity nadšené sektářskou pravověrností, což je ještě nebezpečnější skandál. Vrcholem necudnosti je, že nejlepší projev misijnosti považujeme vyjít na onen škandalplac a udělat festival, jinak řečeno – pouť, a pořvávat na kolemjdoucí.

Souhrnem

  1. Obrazotvornost je krásnou vlastností danou samotným Stvořitelem. To, co nám dal je příběhem, velkou freskou stvoření a vyvolení. Není to ani otázka trvanlivosti obrazů, že by se řeklo: „Nemaluj, nefotografuj, nevnímej! Nasaď si mentální burku jako ženy v islámu a skryj své zření i vyjádření pravdy a krásy.” Je to záležitost zacházení s tím obrazem. Je to záležitost jeho úlohy v naší víře. Kardinál Špidlík, moravský expert v římském Centro Aletti, při svých osmdesátých narozeninách řekl: „Žijeme v obraze, jenže lidé neumějí číst obrazy a umělci zase neumějí skrze obrazy vyjádřit velké věci. Jenže všechno, co není zobrazeno, lidé nechápou. Ani reklamy. Člověk musí vše vidět. Obraz musí být něco, co mluví.” Jak tedy povzbuzujete lidskou obrazotvornost, kterou jsme jako lidstvo dostali vínkem? Není naše tvorba příliš prvoplánová? Jak vypadá náboženský kýč a postmoderní zjedodušení? Nepovažuje se umělecká tvůrčí činnost jen za přízemní zábavu?
  2. Ze všech okamžiků dějin spásy – od izraelského chrámu až po katakomby – se ukazuje, že obrazy a vnější formy uctívání byly záležitostí služebnou. Nepotěším milovníky ikon, spíše skrývaly či slabikovaly to, co je třeba říct naplno jazykem. Ani Písmo svaté nevyjádří bohatství víry, potřebuje živé čtení a hlavně rozhovor a kontemplaci. I nad moderními formami umění je třeba hovořit. Laskavý otec kardinál Špidlík, blahé paměti, říkal: „Na západě říkáme: Posaď se, vysvětlím ti své schéma, které jsem napsal. Případně, když nerozumí, bereme papír, malujeme a kreslíme. Rozumíš už? Východ říká: Tady je obraz. Pokud nechápeš, rád ti to vysvětlím. Pro víru je u nás lepší obraz, protože se víra nedá vyjádřit slovy dostatečně přesně.” A Špidlíkova argumentace vrcholí takto: „Víra se nedá říci slovem; je to tajemství, více méně přibližné!”
  3. Když někdo o Pánu Bohu říká, že je to pánbíček, Ježíšek, tatíček, policajt, voyer, účetní, automat na odpouštění, přítel na telefonu, jak jsme sesbírali obrazy na začátku, nemám potřebu jej umravňovat a nevymlouvám mu jeho obraz. Spíše chci, aby o něm hovořil, aby jej popsal a vykreslil. Člověk přece má pro svůj obraz důvod, byť by tím důvodem bylo nevědění! Pojďme o tom hovořit! Pojďme učit kontemplaci, zacházení se svým vědomím před Bohem! Animujte, natáčejte, fotografujte, tesejte do kamene a řežte do dřeva; kreslete, malujte a tiskněte. A pojďme o tom hovořit! Naše kostely a sborové domy nejsou architekturou připravenou pro instalaci uměleckých děl a pro výstavy – až na výjimky. Přesto v nich mohou a mají být dočasně instalována umělecká díla, která neohlupují pouťovou jednoduchostí, ale vedou k rozhovoru nebo ke ztichnutí.
  4. Když se přelévají národy, tichnou můzy. Ve francouzských kostelích nejsou lavice, protože shořely na náměstích v revolučních létech. Černí přistěhovalci bloudí po italských plážích a prodávají či přímo vnucují rekreantům čínské barvotisky. Pod Eiffelovou věží se doslova honí snědí a černí prodavači s policií, která trestá jejich nelegální prodej levných asijských kopií upomínkových předmětů. To může být hrůzná předzvěst časů v nichž budou davy přetékat hranice, jako Němci v roce 1989 směrem od Drážďan k Praze a rumunští Romové směrem do Drážďan, odkud je rychle vypakovali zpět. Je na místě se modlit za vládce, aby obětovali život k zařizování pokoje. Proto byli zvoleni, aby bránili dobro a trestali zlo. Jen tak bude pokoj a lidská osobnost bude mít čas a prostředky vyjádřit v obrazech své chápání Boha. Mnozí lidé pak budou spaseni a poznají pravdu v Ježíši Kristu.

Psáno v září roku 2014, upraveno

Reklama