Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Proti a nebo po větru?

Poslední prezident, pan Klaus, často říkal, že fouká proti větru. Už tehdy jsme věděli, že na to nebyl stavěný. Foukal vždy po větru svých chlebodárců. Tento bizár si dopřáváme i se současným pánem, který je hostem na Hradě. Jakou úlevou by bylo, kdyby na jeho místě bydlel člověk, který se o názor založený na osobním přesvědčení alespoň pokusí. 

Seznam těch, kteří by se chtěli o místo na Hradě ucházet, se rozšířil o jedno jméno. Pavel Fischer dobře pověděl, že se v současném diskurzu na téma prezidentství neozvalo to, co k prezidentské funkci patří, respektive, co je od ní třeba očekávat. Všichni pánové a zatím jedna dáma více méně foukají po větru a nic moc prezidentského se od nich člověk nedozví. Dělají to, co se od nich čeká, pokud vůbec nějaký skutečný názor mají. Místy slibují i to, co nemohou ovlivnit. Výsledek jejich snažení uvidíme na začátku roku a může se stát všechno.

Tímhle úvodem chci říci, že cokoliv se má stát, musí uzrát. Musí k nám přijít s časem. A pak můžeme třeba zafoukat proti větru či křižovat se svou bárkou proti času. Píšu tu často o reformaci, která si letos v říjnu počítá pětisté narozeniny. Sic nepřesně, ale přece. Je přece starší. Ale je na té reformaci vidět, jak důležitý byl její čas. Reformátorům vždy prostě dozrál čas. Všem. V případě Lutherově to byl čas pozdního středověku. Okolnosti byly neúnosné a změny musely přijít. Kdyby před nimi přišel kdokoliv, možná i výraznější osoba jindy, než v dobrý čas, nebylo by nic.

A na čem se to dá doložit? Přišel čas a v reformaci otočil třeba i muziku. Před reformací se v kostele zpívaly nádherné polyfonie gregoriánských chorálů, zpívalo se v chórových lavicích a prostý člověk vlastně nezpíval. Za Jana Husa byly v kostele oficiálně povoleny jen čtyři písně pro zpěv lidu. Tak málo! Hus psal i nepovolené písničky a lid rád zpíval. Reformace dala plný prostor lidovému zpívání. Za Luthera i veselejší tónině. Některá jeho písnička zní skoro stejně, jako milostná odrhovačka. A proč ne? „Copak má mít jenom ďábel tak dobré melodie?“ tak nějak to říkával. Zpívalo se všude, i doma. Patřilo to k pěstování dobré víry. V české reformaci je kancionál skoro tak důležitý, jako Bible. Před rokem 1621 vyšlo péčí Jednoty bratrské neuvěřitelných 40 vydání různých typů českých zpěvníků, 32 německých a 4 edice polské.

Zpěv se přestěhoval z chórových lavic na kůr. Literátská bratrstva v českém utrakvismu a ředitelé kůru v lutherství. J. S. Bach, jeden z těch lutherských ředitelů kůru, se rozmáchl a ve svých oratoriích skoro nic pro kněze nenechal. Strhující, krásné.

Zpátky k dobrému načasování. Skoro si říkám, co nás čeká teď. Nepřipravená prohlášení nezávislosti? Regiony a pak třeba i města budou chtít být samostatnými, ale zároveň nebudou chtít ztratit výhody společných služeb? Jen je mi líto, že církev opět pokulhává za časem a občas se vzteká, že jí ten čas utíká. Případně prská na ty, kdo ten čas jakž takž stíhají.

Ze série: Co nám dala reformace od roku 1517

Opakování: V prvním blogu z této série jsem tvrdil, že stačí slovo, kterému budeme moci věřit. Co dnes obecně potřebujeme? Dobré Slovo! Poté jsem psal, že reformace zvýraznila hodnotu povolání. A tak třeba to povolání, které žijeme jako otec či matka, je dostatečně svaté. Z jasného povolání roste neroztěkaná odpovědnost, věrnost a stabilita. Svatost v civilu, sebevědomí, radost z existence, to potřebujeme! Naposled jsem psal o svobodě svědomí a osobního názoru, dnes říkáme o demokratických svobodách. Tady reformace napsala jasnou zprávu a nevědomky z ní všichni těžíme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama