Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Svíčka

Vítejte v Kostele Nalezení svatého Kříže v Litomyšli. Je jedna hodina po poledni druhé neděle adventní roku 2017. Letí to! Jak velká je ta Boží trpělivost, že nám přičetl další rok, týden a den. A jak velká Boží milost je i v tom, je nás povede vstříc dnům posledním. Každý den, týden či rok ke svému příchodu. Ať je požehnáno jméno Hospodinovo!

Stihli jste dnes oběd? Tak tak? Když chcete stihnout rozsvěcení druhé adventní svíce na Zámeckém návrší, může se vám stát jako mně, že necháte nedojedený oběd. Jednoduše. Prostě nestíhám! Ale to nemusí být jediný důvod:

  • Advent a vánoční svátky jsou časem firemních večírků. Lidé se třeba neudrží a při trošce opojného nápoje řeknou i to, co by jinak neřekli. Není divu, že se rozejdou od stolu a dost dlouho si k němu nesednou. Zůstane nedopité poslední pivo.
  • Zvedne vás ze židle i nějaký polední diskusní pořad v televizi. Prostě se to nedá vydržet, a tak odcházíte od stolu. Lžíce se nějak nemůže strefit do úst. Ani jídlo vám nechutná.
  • A podobně sváteční čas svádí dohromady celé rodiny. Z velkého těšení může být pořádná hořkost. Od stolu se ve spěchu odchází také proto, že se nepohodneme. Tak dlouho jsme se na sebe těšili, chtěli jsme všichni tu nejlepší atmosféru a tu máš čerte kropáč… Doma zůstane nějak hořko!

U nás v Novém kostele mají každou neděli ráno moji milí službu. Ještě před bohoslužbami se modlívají se za ty, kteří ráno s dětmi i bez nich vstávají a jdou do kostela. Není lepšího času na domácí hádku a tvrdá slova, než v neděli ráno.
 Když rozsvěcujeme adventní svíce, jednu po druhé, modlíme se za čas dalšího týdne, který nás provází směrem ke svátkům. Jedna taková modlitba je tady:

  • Pane Bože, chraň mne nevděčnosti, která není nikdy spokojená s tím, jak vypadají, mluví a jednají moji nejbližší. Nauč mne nacházet na jejich práci, myšlení a jednání důvod k tomu, abych jim poděkoval. Chraň mne plísně nevděčnosti, která neumí navazovat na mámu a tátu. Chraň moje rodiče nevděčné nespokojenosti nad mým životem a rozhodováním. Uchraň nevděčnosti všechny, kteří nastupují na místa svých předchůdců v rodině, v zaměstnání nebo ve vládě.
  • Pane Bože, zbav mne potřeby vymlouvat se na svoje okolí. Vždycky jsem uměl najít chybu na těch, kteří mne předcházeli. Za moje selhání samozřejmě mohli rodiče. Za moje sklony k pití mohla moje manželka. Za moje dluhy mohli moji partneři v zaměstnání. Za mou špatnou náladu mohli zaměstnanci, kteří mne neposlechli. Za moje finanční machinace mohli novináři, kteří na ně přišli. Zachraň mne! Zachraň, prosím, od naivních výmluv všechny, kteří zvedají kotvy a vyplouvají směrem k domovu. Nauč nás mluvit pravdu, nestydíme se o to prosit. Jsme jen děti, jsme jen rodiče, jsme jen vyslanci druhých lidí. Jsme jen lidé…
  • Pane Bože, zbav mne pocitu, že nemůžu vůbec nic udělat. Zbav mne studu, že se neumím vyjadřovat, že nejsem dost vzdělaný a hezký. Zbav mne strachu, že mne nebude nikdo poslouchat, že se ztrapním a nedokážu říct, co jsem chtěl. Pomoz mi zvednout se a požádat o rozhovor. Dej mi schopnost nevylítnout při první výtce, která se snese na mou hlavu. Dej mi, prosím, nápad, jak vyjít vstříc a nabídnout nějakou možnost řešení. Sním o tom, že se budeme domlouvat na společné práci. Že budeme jako normální lidé. Dej mi to zažít, prosím!
  • Pane Bože, dosud jsem se jenom bránil. Připadlo mi, že to ani jinak nejde, než se bránit útokem. Byl jsem vždycky pohotově první, kdo osočil svého bratra a taky rodiče. Když jsem to neřekl nahlas, alespoň jsem si to myslel. Nedokázal jsem to dělat jinak ani v manželství. Dobře jsem to naučil i mou ženu. Když přišla z práce, startovala startovala naprosto přesně útočnou větou, která mne přiváděla k šílenství. Mohl bys dát alespoň letos na chvíli příměří? A když už prosím, mohl bys zařídit rovnou mír? Stydím se, když se dívám do zrcadla, stydím se za ty, které jsem to naučil, kterým jsem tu agresivitu trpěl a schvaloval. Stydím se za ty, co to dělají v hospodě, v práci a vlastně taky v televizi. Vždyť je to trapné!
  • Pane Bože, o Vánocích jsme vždycky nadávali na Heroda. Jeho pečlivá konstrukce moci, se kterou nezvládal Izrael a podobně ztrácel sebeovládání pokaždé, když měl strach z někoho schopnějšího, neznala jiné řešení. Herodes musel být první. Celý život tomu podřídil. Že to o něm vím přesně tak, jak to bylo, viď?! 
Poslední roky ale zjišťuji, že je to můj příběh. Až příliš se mne to týká. Nesnáším vánoční evangelium. Proč? Protože vždycky musím mít první i poslední slovo. Umím to zakrývat: Dělám si ze sebe legraci, chlubím se svými slabostmi, nadhazuji svoji zranitelnost. Naučil jsem se umění paradoxu, protože mi pořád jde o to samé. Být první i poslední. Nikomu se nechci podřizovat. Já sám nejlépe vím, jak to má být! Všechni se mi vždycky poddávali! Znásilnil jsem i pravidla, aby mi to vyšlo. A fakt mi to šlo! Ale teď jsem už unaven. Mohl bych tě poprosit, Bože, abys to vzal za mne? Já už nemůžu!

A když jsme modlitby vyslovili, je čas je doprovodit i druhou svíčkou na adventním svícnu. Ať Vám požehná sám Pán Bůh. Ten ať je s Vámi, kamkoliv půjdete. Amen

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama