Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Většina a menšina

Dnes se v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky setkají všechny strany zvolené do služby zákonodárců. To je pro mne zpráva číslo jedna. Dosud jen ti s těmi a oni proti jiným. Vítěz partičkoval a zkusil prosadit své většinové pohledy. Někde se mu to podařilo a někde ne. Nakonec se vidí za dobré – a řekněme trochu pod tlakem – mluvit se všemi.

Co mne zneklidňuje? Že většina proti menšině si údajně podle demokratických pravidel nárokuje větší podíl na pravdu. To proto, že to odhlasovalo víc lidí. V parlamentním počítání je to složité, protože mandáty nevyjadřují přesně počet daných hlasů. Ale budiž, i kdyby to tak bylo, tak většina nemůže garantovat skutečnou pravdu. To by byl nejryzejší bolševismus.

Prostě se ztrácí rozhovor a hledání pravdy poctivým promýšlením. Ano, společným promýšlením. Protože neexistuje jen obecné právo tituláře – politického, církevního, spolkového. Ale i odpovědnost. Když nedávno jeden z českých církevních titulářů neupřesněně zmínil menšinu a většinu, kladli jsme si všichni otazníky, co tím myslel. A proč měla většina ještě přívlastek. Nejrozumnějším liturgickým pohybem jsou rozpřažené ruce, gesto shromažďující s lehkým pohybem kupředu a do středu. Tedy my všichni, nikoli ta strana a jiná strana.

Že jsem naivní a počet mandátů a hlasů rozhoduje? Ano, dnes v porušené optice ano. Ale spíše by se mělo říci, že větší počet mandátů více zavazuje. Zavazuje k tomu, aby se dodržovalo právo a debata se držela a neukončila předčasně. To není naivita.

A navíc, někdy je třeba jít proti většině, či vlastně proti všem, protože potřeba hledat dopředu, nově. Mluvím o hledání lidí, zdrojů, sil i myšlenek. Hledání svědčí o jiných skutečnostech, nejen o pasivní shodě něco zrecyklovat. Všichni se mohou domluvit na patu, všichni se mohou dohodnout na pasivitě. Ale ani my všichni a naše diplomatické ústupky přece nemůžeme garantovat pravdu. Hledáním vyjadřujeme připravenost objevovat, nacházet a nově argumentovat. Křesťané k téhle služeb mají proroky (což je dnes moc vznosný název) či spíš osiny v zadnici, které za cenu sebezničení říkají opakovaně věci, jež nikdo, nejen většina, nechce.

Baví mne, když poslouchám někoho, kdo myslí široce a dopředu. S touhle touhou zase otevřu zprávy a budu čekat na překvapení. A ani mne moc nejzajímají strany, ideologie a počty mandátů…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama