Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Ach, ti nositelé dobra!

Včera mne někdo postavil před hotovou věc: „Máte u vás milion chvilek?“ Nejprve jsem nevěděl, co se tím míní a odpověděl jsem: „I dva!“ a pak mi došlo, že jsem dotazován na přítomnost jakéhosi názorového proudu. Ovšem způsobem, který znám z jisté dávné doby: „Máte u vás základní organizaci KSČ?“ Oba dotazy mi připadly stejné. Ptali se ti správní, nositelé dobra a pokroku.

Stejný člověk se pár minut nato propadl do nenávisti tak, že vykřikoval jméno státního úředníka se zjevným odporem, jako by nemluvil o panu Stanislavu Křečkovi, ale o kryse či nějakém hrabošovi polním. Přiznám se, že jsem se styděl a záměrně jsem pana Křečka uvedl včetně křestního jména a jeho funkce veřejného ochránce práv. A to přesto, že bych jej do jeho funkce naprosto jistě nevolil a podle mého názoru k ní není způsobilý.

Napadlo mne, že napíšu něco o správných lidech. O jejich zlobě a kolosálním omylu. Chápu, je nebezpečné, že to píše zrovna křesťan. Právě proto, že pobožní lidé vystupují s představou majetnictví těch správných hodnot. Ale nemohu si pomoci.

Reklama

Přidám k tomu ještě jeden vstup: Krátké video z ČT 24 Newsroom, které podtrhuje, jak je křehké postavení těch, kteří přece hájí ty správné hodnoty. A hned dodávám: I kdyby měli pravdu. Ve zmíněném videu si doslova namaže na chleba paní redaktorku ČT pan Vítězslav Jandák, člen rady Českého rozhlasu. Byť s ním hluboce nesouhlasím, musím uznat, že argumentaci Člověkem v tísni zvládl bravurně. A že si o takové reakce doslova říkáme… Na otázku po Člověku v tísni odpověděl s tváří herce naprosto vážně: „Jakej člověk? Kdo je v tísni? Počkejte, ale já nevim, kdo je v tísni, vy jste nikoho nemenovala. Který ty lidi, v který tísni? Já je neznám, tak se vám omlouvám, tak nemohu komentovat, jestli jsou v tísni a nebo nejsou…“  Paní redaktorka to skvěle ustála, protože je profesionál. A Člověk v tísni také, protože přesně právě proto dělá své semináře a vede vzdělávání na školách. Pan Jandák a jemu podobní si samozřejmě povedou svou. I my povedeme dále svoje vzdělávání v mediální gramotnosti. Ale jaké překvapení, že slova pana Jandáka naštvala mnoho zastánců dobra, jak je vidět na reakcích na Twitteru!

Před několika týdny se moji přátelé pokusili oslovit známého vlivníka, nesporně zastánce těch dobrých hodnot. Vmysleli si debatu v mém městě, na kterou se vlivník nechal pozvat, pozitivně zareagoval a pak se odmlčel. Během času jej získala jiná vlivná instituce, s níž absolvoval v mém městě výstup za účasti kamer a s dobrou publicitou. Chápu, ale nemohu pochopit, proč vlivníkovi nestálo za to, aby napsal dvě věty do emailu a vysvětlil, že se rozhodl jinak? Nechápu, proč se z pódia neomluvil, že slíbil ve městě před časem vystoupení jiným a že na to zapomněl nebo že zvolil lepší publicitu? Náhoda? A nebo nedostatek citu a manažerských kvalit?

Přece, když chci získat skutečné příznivce po jednom a zvítězit nad jednotlivými protivníky, musím být citlivý na jejich práva. A to je na základě uvedených případů jejich jméno, čas a právo na informace především! Také na vlastní pojetí pravdy. A pokud chci získat lidi, musím dbát na jejich důstojnost a potřeby! Být spravedlivější, než všichni spravedliví! A přesto, že se s protivníky nemluví, jak jsou přesvědčeni zastánci té správné strany, je třeba i s nimi jednat. Před několika dny starosta Miletína v Královéhradeckém kraji pronesl nebezpečnou větu: „Raději umřu hlady, než snídat s Babišem.“ Poprvé: Věděl, co říká? Ví určitě, co je to umírat? A pak: Kdybych byl občanem Miletína, ocenil bych, kdyby na snídani byl a velice slušně se domohl slova a řekl panu premiérovi přímo do očí, co jej k odmítavému postoji vede.

Jestliže někdo chce probudit veřejné mínění, může dělat velká shromáždění třeba na Letné. Je dobře, když se lidé sejdou, aby vesele řekli „Ne!“ zlým věcem a „Ano!“ tomu, čemu rozumí, jako dobrému. Ale musí to dělat s vědomím, že i kdyby na pláni bylo dvě stě tisíc lidí, je to stále menšina, která může vyslovovat své jasné přání, ale nesmí klást podmínky. Nesmí propadnout spasitelskému pocitu, že drží tu správnou věc a přece všichni… A já dodávám: I kdyby měla pravdu.

Dovedu si představit, že s mandátem, který dají statisíce lidí, se takový člověk vydá vlakem po českých a moravských krajích. Vyptá se, kdo by byl ochoten a hoden jej v tom a v onom místě doprovázet a spolu s ním chodí mezi lidmi, povídá si s nimi na ulici, v podloubí, třeba ve školách, když jej přijmou. Je na dotek. Zajde do čekáren v nemocnici, zastaví se v domově seniorů a na sociálce. Pěkně pozdraví, poděkuje lidem za práci. Zastaví se za starostou, když na něj bude mít čas. A bude to zkoušet s každým starostou a v každém městě, nejen s těmi ze správných stran. Občas jej někdo s pohrdáním odmítne, ale on jde dál. Večer projde dvě vyhlášené hospody a u piva bude lidem naslouchat a ptát se po tom, co lidi zajímá a co je trápí. Slušně, vnímavě, trpělivě… Bez nervozity a bez pocitu celebrity. A s vědomím, že když jeho jménem stejně citlivě odpovídají dvě asistentky na telefonu a nebo u klávesnice počítače, má to stejnou hodnotu. Byť se občas musí omluvit a někdy říci, že nemohou vyhovět.

Proč tohle umí jen předseda strany, který pro název strany ukradl státní symbol? A proč to dělá jen ten mnohými zatracovaný premiér? A proč to udělá každý populista, který bude chtít vyhrát ve volbách? A proč neudělá tu obyčejnou práci kdokoliv z těch, kterým bych rád dal hlas? Nevím.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama