Efrém Straka žije ve staré farní škole. Huntířov je malá vesnička v bývalých Sudetech. A vlastně i v těch jsoucích. Co může být v malé obci jinak, to je naprosto jinak. Efrém se před dvaceti lety v náhlém hnutí mysli přestěhoval s manželkou Júliou z východního Slovenska. Tak moc byl Čechoslovák, že nesnesl rozdělení do dvou států a vládu Mečiarovu. Nedlouho po stěhování Mečiar padl a nakrátko ještě děsil spoluobčany jako ministr vnitra.
Jenže Efrém je doma v Česku vlastně cizí. Srdcem Izraelita, národností trochu Maďar. Má přezdívku Tykač. Sběratel a restaurátor všech možných zařízení se slabostí pro staré zbraně a železnici. Navíc starý tramp tělem i duší. Celým jménem tedy Efrém Tykač Straka. Júlia mu ještě na Slovensku porodila Eugénii, ale ta si v Česku změnila pohlaví i jméno. Dělá mi to problém, ale dívám se na něj jako na Eugénii a ne na Jiřího. Ne proto, že bych nevěřil nouzi identity, ale proto, že vidím stále ženu, která se přes změnu klíčových partií zapřít nedá. A tím spíše, když se k tomu všemu připočte kompulzivní porucha, která chrání všechno živé. A to tak, že i Zelení jsou pro Jiřího málo brčáloví a kdykoliv se potkáme, tak se cítí ohrožen a startuje. Věřil bych, že je to tak i s ostatními. Před časem ho ve vsi výrostci zmlátili. To všechno je jen dalším důvodem k tomu, aby v Huntířově Efrém nebyl doma.
Efrém s Júlií jsou soustavně ve sporu, nenávidí se a zároveň na sobě závisí. A úplně stejně jako syn se obsedantně Efrém snaží vtáhnout do svých sporů posluchače, nebo spíše bezmocného terapeuta. Nejlépe faráře. Nepamatuji si na Vánoce, o kterých by se mi neozval telefonem na Štědrý den. Buď Efréma vraždí Júlia tím, že mu rozsypala prášky, nebo… Zapomněl jsem na dva detaily: Efrém pije. A druhý, který působí téměř rozkošně: Efrém ráčkuje.
Naposled mne zavolali předevčírem. Efrém nemá na energie a stará škola je jak cedník na teplo. Júlia si několik let přivydělávala opatrovnictvím v Dánsku, takže má dost – a nedá. Včera volali znova. Dohodli jsme se přesně na času. Přijel jsem radši o půl hodiny později. Efrém ale podle očekávání není doma.
Júlia jej prozvání a on jí to kupodivu zvedl. Na otázku: „Kde jsi?!“ odpovídá samozřejmě, jako by to bylo v plánu: „No přece na nádraží v Železném Brodě!“ a na prostou otázku, co že tam dělá, dodává ještě samozřejměji a s neprůstřelně: „A v devatenáct hodin mi jede vlak do Líšného!“ Pokusil jsem se převzít rozhovor a zeptal jsem se stejně pochopitelně: „Efi, děláte si ze mne vola? Pozval jste mne na půl šestou, přijel jsem v šest a teď vás poslouchám nadraného v Brodě?! Zůstaňte na místě, jedu pro vás, nemám čas tady čekat.“
Neposlouchal jsem další vysvětlování a měl jsem se k odchodu. Júlia mi na cestě ke dveřím řekla celé tajemství. Nevydržela Efrémův tlak a dala mu včera peníze na energie pro celý dům. Dá to rozum. Tak Efi čerpal energie v Brodě.
Když jsem dojížděl k nádraží v Brodě, kolébala se mi tmou vstříc známá postava. Naložil se mi do auta a vzdychal. To je mezi sténáním jasný projev Efrémovy opice. Se všemi dalšími poruchami, na které bere léky, je to projev toho, že Efrém žije. Mám ho rád a snesu i to. Ale co nesnesu je, když mi začne vysvětlovat, že vyčítání není efektivním nástrojem v komunikaci. A dokládá to jasně: „Měl byste si přečíst knihu Františka Bělohlávka Jak vést rozhovory s podřízenými pracovníky. Právě to čtu!“ a zároveň mi vnucoval peníze na benzín.
„Efi, nebudeme se k tomu vracet, jo? Nechci o tom mluvit! Těším se na vás oba s Júliou u stolu, to je jediné, co mne zajímá.“ chladil jsem atmosféru.
Doma jsem pohladil futra, která byla čerstvě zbavena laku. Stará škola měla svoji krásu a čím dál tím více energie Efrém vkládal do prapodivné přestavby na nezávislé muzeum. Bavilo mne nahlížet za roh a do dveří, protože byl vidět pokrok. To je v tomhle domě poslední dobou novinka. Před dvěma, nebo před třemi lety, když jsme se seznámili, jsem byl ve staré škole ohromen krásou nepořádku. Stáli jsme v laboratoři, která byla působivě zaskládána čímkoliv, co patřilo k chemii. Křivule, chladiče, přístroje z konce minulého tisíciletí a přesná váha ještě starší, to mnoho dalšího by dnes nikdo neskladoval, ale Efrémovi to přišlo smysluplné. On sám byl exponát! Živil se tím, na tom zařízení dělal rozbory vody pro klienty široko daleko. Během těch tří let přestal využívat počítače. Ty pro něj umřely a ten poslední snad už ani v laboratoři nestojí.
Júlia to ale nemilovala. A ani přestavba na muzeum ji nepřesvědčila, že v téhle ledárně, kde se nedá pořádně ani topit, by se mělo žít a pracovat. Roky ujížděla do Dánska, teď učí na nedaleké škole a hledá si pro sebe domeček. Ještě je tu Jiří a jeho přítelkyně. Žena s mnoha tajemstvími o dvě generace starší než on. Nevím, co na Jiřím miluje více, zda ten zbytek ženství či toho nedodělaného muže. Ještě je tu jezevčík. Všichni tři jsou tu ale rádi, protože ani jeden neplatí. To má přece zvládnout Júlia.
Ta právě hlasitě míchá čaj, do kterého přidala rozmačkaný citrón a cukr, možná šťávu. Sedáme ke stolu a já si rychle beru slovo: „Mne dnes nezajímá nic jiného, než to, co uděláte pro toho druhého. Každý z vás potřebuje být trochu šťastný! Nezměníte všechno, ale alespoň něco byste mohli udělat.“ Bylo ticho, Efi rychle vystřízlivěl, přestože před chvílí naléval do svého hrnečku čaj tak, že byl všude kolem na stole.
„Chápu vás, dobře tomu rozumím…“ vysvětluje mi Efrém zároveň s tím, že nahlas přemýšlí o nějaké květině pro Júliu. Stará škola je květináčů plná, doslova džungle. Samozřejmě tedy ví, že je to nesmysl a kryje tím nevyslovenou pravdu, že by jeho ženu nejvíce potěšilo, kdyby začal bojovat s alkoholem a našel si práci.
Júlia zoufale našpulila rty: „A co bych jako měla dělat ještě navíc?!“ A já jí věřím. Vidím to, protože život těch dvou jsem přijal málem jako svoji rodinu. Snad by stačilo Efimu dát najevo, že si jej váží, ale to nezmíním, protože na to musí přijít sama. A kladu si sám otázku, zda je to v lidských silách. Zda bych to udělal třeba já.
Oba pochopili, že tentokrát nebudu němým svědkem jejich hádky o peníze, práci, bydlení, dítě… Těch důvodů by se našlo ještě nejméně dvacet. Ale ze mne spadla povinnost jako kámen. Měl jsem pocit, že jsem ve tmě nahmatal první schod. Neudržím je pospolu, ani kdybych chtěl. Do ticha jsem vytáhl Bibli, přečetl kousek žalmu a pomodlil se. Jestli někdo pomůže, tak to není osoba z tohoto světa.
Když jsem vylezl v Huntířově před starou školu, zahlédl jsem na cestě vlevo postávat dvě siluety a malého psa. Čekali, až vypadnu. Natolik jsem v polotmě viděl, abych poznal, že se otočili k zarostlému úvozu a civěli do něj tak, aby se se mnou nepotkali ani očima. Chápu je a mizím.