Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Budíček!

Pamatuji si, že to bylo 17. listopadu, ale rok nevím – 1977 či 78? Stáli jsme s ostatními studenty v lodi kostela svatého Mikuláše na Malé Straně. Honosný prostor nebyl vždy otevřen a pro mnohé z nás bylo vzácné už jen to, že jsme měli možnost vejít slavobránou dovnitř. Na věži chrámu bývala pozorovatelna estébáků, aby soudruzi viděli na přístupové cesty k velvyslanectvím. Považovali tento klenot baroka za svůj, takže otevření kostela a pořádání koncertu pro studenty považovali za velkou benevolenci. Sezvali nás k Mezinárodnímu dni studenstva opravdu hodně, mnozí z nás měli tašky, brašny a batohy. Loď byla zcela zaplněná, stáli jsme. Slíbili nám koncert varhanní hudby a zaznít měla i sóla na trubku. A pak jsme mohli odjet domů. Už nevím, zda někdo řečnil, ale myslím, že ne. Nic si nepamatuji, ani tu hudbu. Ve ztichlé chvíli, v očekávání prvních tónů se najednou ozval obyčejný plechový budík. A po mém soudu nebyl jediný, bylo jich víc a protože je někdo nařídil na stejný čas, zazvonily v taškách do ticha výrazně a silně. Studentské tváře neprozradily nic. Všichni jsme vypadali překvapeně.

V první chvíli jsem se chtěl smát, ale když loď řinčela přesně ve stejnou chvíli na začátku koncertu, došlo mi, že je to významný okamžik. Všechno, co přišlo potom, mne uvedlo do povznášející nálady. Soudruzi neměli dost lidí, tak ani po koncertu nedošlo k šacování tašek a batohů. Rozprchli jsme se rychle do šedivé Prahy jako švábi na světle. Všechno ale tím zvoněním dostávalo smysl. Naše studentské protesty proti socialistickým dovětkům výuky, psaní poznámek z kostela pro vojáka, co sedí v posádkové věznici v Klatovech, naše fotky ve volné tvorbě vyvěšené na chodbách, naše podpora dr. Mrázovi, který přišel učit na střední školu, protože nesměl na vysokou. Všechno, všecičko dostalo velký smysl.

Podobně mají dnešní gesta hluboký smysl. Položená kytice, vyhozená kytice. Ve chvíli, kdy jsme umlčováni naříkavými argumenty politiků v soukromých televizích, v čase, kdy musíme poslouchat sprosťárny z Hradu a nikoho nenapadne omlouvat se. I prostému divákovi a posluchači dochází, že je to pořádný bizár a nikoli správa země. Někdo ten bizár vítá. To někteří vítali moc i tehdy.  Ale v době, kdy se nám důrazně vysvětluje, že se z politiky a od moci nikdy neodstupuje, nabývají smyslu prostá gesta. Malé detaily. Zvoní jim budíček, jako tehdy.

Protože jim všem ve Strakově akademii či na Hradě dochází čas, ztrácí trpělivost, dělají chyby a sami jsou už vlastně minulostí. Má smysl se dívat dopředu a hledat, co bude po nich. A česká společnost by neměla opakovat chyby výběru podle stranických stájí. Velmi primitivní dělení na pravičáky a levičáky je skutečně minulostí. Ideologie, zkušenosti, majetek, faktická dovednost reálné politiky, jazyková vybavenost přece neznamená tolik, co slušné vychování.

Ano, slušné vychování. Z toho pohledu se raduji, že se v české politice objevují skauti a skautky. Někdo, kdo ví, že úspěch všech je i jeho úspěchem. Každý, kdo ví, že se drží slovo a pomáhá se slabým a dětem. Vážím si těch, kteří nezneužívají nemocné. Méně ideologie a více podpory lidskosti. Velice mne těší ohleduplnost a takt vůči ženám ve společnosti a v byznysu. Raduji se z osobního přístupu a z radosti nad hezkými věcmi, ať se povedou komukoliv. Tohle bych pěstoval! Pro tohle zvonily tehdy naše budíky!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama