Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

I’m back on the Rock

Žiju v Litomyšli. Koupil jsem si před pár lety červené sportovní dresy. Na prsou mám namísto sponzora hashtag #9000, protože jestli mne něco zajímá, tak jsou to lidé, kteří v neděli v Litomyšli nepotřebují žádný kostel. Těch devět tisíc z deseti, kteří jsou přesvědčeni, že náboženství je přežitek, je pro slabochy a nevzdělané. Těch devadesát procent mých litomyšlských sousedů, kteří byli církví zklamáni, její formy jim nic neříkají, dokonce vypadají nebezpečné. Zajímají mne argumenty sousedů, námitky a připomínky, mám radost z každé spolupráce. Ale zpět k těm dresům. Netušil jsem, že si zahrají ještě jednu roli.

Svatopeterská festa v Birżebbuġa má dvě hlavní barvy: zelenou a červenou. Předevčírem vezli zralí chlapi a s nimi kluci i holky v zelených tričkách sochu svatého Petra. Kus cesty na korbě náklaďáku, pak po moři, doprovázeni kocábkami zdobenými žlutozelenými vlajkami a girlandami. Za všeobecného povyku se socha dostala na nosítka a pak samozřejmě na podstavec uprostřed důležité křižovatky.

Včera jela jiná socha tutéž trasu důstojně a v červeném. Cestu náklaďáku lemovaly prapory v barokním stylu se všemi papeži, která má Malta ráda. Kolem červenožluté vlajky, červená trička, červené girlandy. Troubení, jekot, zvonění a výbuchy.

A mně nedošlo že jdu v červeném dresu a v červených trenýrkách. „Můj“ zelinář, hbitý a úslužně přihrbený mladý muž s obchodem plným čerstvé zeleniny a ovoce, na mne mával. Hřálo mne to, Jsem po týdnu tak trochu doma… Na nábřeží je dost laviček a na nich sousedi sedávají a rokují celé dlouhé a laskavé večery. Dědové – a zvlášť jeden s dalekohledem – mne k mému velkému podivení doslova sousedsky pozdravil. Teď ale čekali na tu loď, co poveze svatého Petra. V červeném…

Já nevědomky chytil tu jejich barvu! Stal jsem se součástí jejich komunity, vzali mne do jejich bandy, patřím pod jejich Local Council, tedy Kuncill Locali. Přemýšlím o nich už nějakou dobu, kamže vlastně jezdí Malťani na dovolenou… Tady se říká, že na Gozo, tedy přes vodu na sousední ostrov. Z Podbaby do Uhříněvsi. Pryč z té skály. Malťané totiž žijí celý život na té své skále. A tak se mládež, která nemusí mít možnosti a schopnosti ke studiu, musí zabavit a setkávat. Předávají se tradice. Buduje se komunita. Je jasné, kdy se co veze a kdy se střílí. Je člověku ctí, že smí jít mlátit do zvonů. Nedělám si naděje, že je na tom něco zbožného (o tom snad příště). Snad jen to, že starého člověka pustí v autobuse na sedadlo. A i to je dost!

Ti, co mají dáno, vyráží do světa. A tady člověku dojde, jak je dobré být v Evropské unii. Ta skála je hned větší. Mladí studují, zkoušejí vyniknout a prosadit se. Přirozeně a historicky mají nejblíž k Anglii. A pak se vracejí domů, ke své skále, ke svému Petrovi. „I’m back on the Rock!“ hlásí u východu z ajruportu.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama