Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Jihlavská

„Dvakrát ledovou kávu! A zmrzlinu do poháru máte?“ vymýšlíme si jako prázdninoví hosté na dovolené.
„Nemáme!“ odpověděl bez dalšího uvažování číšník pod slunečníky v Jihlavě za hradbami. A ani mu nedošlo, jak velký zločin to v tom parnu je.
„Dobře, tak ten banán na grilu s griotkou a šlehačkou. Ochutnáme to!“ dokončila svoji objednávku manželka. Mne zcela uspokojí frappé.

V takovém parnu není divu, že se v poloprázné zahrádce se stoly objeví další zákazník. Odpoledne, kolem čtvrté, to se dají čekat lidé, kteří jdou z práce. Starší muž jde na pivo a jedinou společnost mu dělá časopis o zbraních. Je rád, že tu může nerušeně kouřit. Popíjí své pivo. Stranou vedle nás se za stůl posadila tichá dáma; čtyřicet, možná padesát a k dámské cigaretě přidala velké pivo. Pak to netrvalo dlouho a teprve jsem si jí všimli:

„Jiřino, jsi to ty?“ udiveně vítala další ženu nad čtyřicet. „Tebe jsem tu nečekala! Co dělá Italka v Čechách? Pojď si sednout ke mně, povídej!“
„Terko! To snad není pravda! Mamce není dobře, tak musí Italka do Čech!“ odpověděla zatímco skládala na vedlejší židli tašku. „Koupila jsem si v Jihlavě tričko, představ si!“ dodala s veselým smíchem. „Nevydržela jsem! Tomu se člověk nesmí bránit!“ Bylo znát, že kamarádku moc ráda vidí. Objednala si jen malé pivo, protože zjevně spěchala.
„Jak dlouho jsme se neviděly? Patnáct, či snad dvacet let? Jste pořád spolu, myslím s tím… A tvoje holky? Vyprávěj!“

To už s těmi dvěma seděla taky Alena. A jako by se smluvily, s taškami z hrabáku se přihnala Zdena. Trička a topy pere jen jednou a pak je zase dává pryč. SecondHand typu kolotoč.
Zpovědník musí poslouchat, ale nesmí si pamatovat, takže mne zaujala jen pasáž o manželově nevěře. A kazatel má umět vyprávět a neublížit, tak mnohé z toho, co se nedalo neslyšet, stáhnu do zkratky. Pomohl mi na okamžik v přemýšlení číšník.

Zdena chtěla také ledovou kávu, kterou zřejmě mohla zahlédnout u nás dvou. Seděli jsme s manželkou prostě blízko. Jenže číšník potvrdil svou formu a prohlásil, že dal čistit ledovač a tak nemá led. Ale podívá se…

Ta nevěra? Jiřina z Čech odcházela za pohledným mužem. Jmenuje se Sergio. Pilot Alitalia, kterého jeho compagnia aerea obsazovala na lety do Prahy. Zamilovali se do sebe a Jiřka si psala brzo za své jméno Sassari. Mají děti, okouzlující dcery a syna. Jenže pilot… Tu v Hong Kongu a taky v Paříži. A vždycky, když se otáčel let a bylo v tom nocování, zamířil přesně na stejné místo. A vždy se vrátil jako milující muž do svého Quartuccia, kde spolu s Jiřkou bydleli. Prasklo to, když jedna z nich napsala.

„A tys to věděla?“ vystřelila Terka, protože ze všech u stolu byla nejstarší.
„Jistěže ne!“ dala Jiřka důraz na zápor. „Nevěděla jsem to dlouhé roky. A věřila jsem, že nás má rád. A on měl a má!“ zesílilila Jiřina svůj důraz.
„A jak by…“ nechtěla doříct větu Zdena a radši obřadně típala cigaretu v popelníku. Ve větě by nutně bylo někde vyřčeno, že je Jiřka prostě blbá. A to se spolužačce v tomto věku neříká tak rovnou. Číšník přinesl ledovou kávu. Ani nevěděl, jak milosrdně protáhl to ticho.

Do toho ticha vstoupila Alena. Chodí občas do kostela apoštola Pavla, přesněji do evangelického sboru. Chodily tam s Jiřkou kdysi obě do mládeže. Bývalo tam od prosince osmdesátého devátého hodně lidí. Tehdy se lidem věřit chtělo. A tak se zeptala rovnou způsobem, kterým ty dvě další nemohly: „A co na to ten váš valdenskej pastor. Pomohl ti?“ a dodala opatrněji: „A vy jste se rozvedli! Jak to jde v Itálii?“ Mohla se zeptat otevřeně, protože všechny věděly, že oni dva s Matějem to vzdali a jsou od sebe.

„Pastor Giuseppe mi radil bojovat. Zná Segia a všechny rodiny. Postě žije s nimi.“ začala svou řeč Jiřka. Neradno popisovat, jak to pokračovalo. Jiřka byla nejen blbá, ale i naivní; nemožná vyznavačka neexistujícího Boha. Terka se Zdenou potřebovaly nejdřív pochopit, že valdenští se žení a mají rodiny, takže Terka a Zdena ztratily oporu v nadávání na flaňďáky poměrně brzo. Jako by se měly samy čím chlubit, nadávaly na všechno křesťanské a evropské ještě silněji, jako by se bouřka, která se válela nad Vysočinou, snesla zrovna na Jihlavu.

Jiřka dopila pivo, poposedla si na dřevěné židličce trochu stranou a dokončila své věty s tím, že už musí jít. Mamka bude čekat. Ale nenechala holky tak, jak si přály: „Sergio ve firmě povýšil, požádal o kariérní růst, na který už měl nárok delší dobu.“ odtušila Jiřka: „Dlouho jsme spolu mluvili. Létá teď jen na záskoky a to málo. Ve firmě to pochopili, jeho příběh není jediný a stabilní zaměstnance i v regionálních pobočkách potřebují. Práce ho baví. Celé týdny je pravidelně včas doma. A já mu věřím!“ zakončila důrazně. Zvedla se, opřela se o židličku, na které visela kabelka a igelitová taška s tričkem. „Holky, italské manželství není jen emotivní, ukřičené a plné slz. Není jen filmově marné.“ Jiřka zvyšovala hlas a malovala hlasivkami i rukama to, co říkala. „Jsou taky šťastní manželé a víra jim prostě pomáhá! Tak čau!“ a zmizela tak, jako by se měla na stejném místě objevit zítra zas.

Ty tři zůstaly samy. Alena s evangelickou zakřiknutostí nekomentovala Jiřčin závěr. Mlčela. A Terka s pocitem matky, protože byla nejstarší, smazala všechny naděje na pochopení: „Kdo se nestará o sebe, především o sebe, ztrácí to nejdůležitější!“ Potvrdila tak posledními slabikami starou českou víru a protože už měla dopito a na sucho se jí sedět nechtělo, starala se o placení. Zdeně zvonil telefon; volal ten její. Vypadala, jako by jí až právě teď vyschlo v krku. Balila beze slov.

Zůstali jsme sami. Dívali jsme se na sebe s manželkou. Oba jsme slyšeli to podstatné. Italský závěr se nedal přeslechnout. Moje žena dokáže neposlouchat, nedomýšlí, nekombinuje, neskládá si sbírku detailů. To mně se nepodaří. Ale to, co se mi daří, je vedle poslouchání mluvit ještě o něčem jiném. Tak jsme se za tu chvíli se ženou domluvili, že Jihlava, která nás trochu zklamala, nesmí být tím posledním. Zajedeme ještě do Třeště. Zaplatili jsme a nějak intuitivně jsme se vzali za ruce cestou na parkoviště. Alespoň na chvilku. Ještě jsem si odskočil podívat se na kostel apoštola Pavla.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama