Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Kde začíná svoboda druhého?

Stojíme proti sobě, ať chceme či nechceme. Dělí nás zkušenosti, výchova, náboženství, tělesná a duševní dispozice. A každý z nás je ještě navíc svou životní filozofií a nebo vírou povzbuzen k vědomí vlastní hodnoty a důležitosti. K respektu vůči svému originálnímu názoru a obdarování. A tu narazíme na dalšího člověka, celé etnikum a nebo názorový proud; v křesťanském světě na bratra či sestru, kteří jsou podobně přesvědčeni o své jedinečné úloze a vlivu. Jsou svobodni jednat tak, jak jednají. Ale všechny naše osobnosti se na hřiště nevejdou. Ne všechny naše svobody se dají uplatnit! Kdo se uhne? Co pak? Říkává se, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda mého souseda, kolegy či bratra! Ale kde ta svoboda skutečně začíná? A kdo označí to místo, kde ta svoboda začíná? Kdo to rozhodne?

Obrátím to: Moje svoboda končí tam, kde končí svoboda toho druhého… Jdeme si vstříc. Musíme spolu mluvit, poznávat se v úctě. Jak to vypadá? Něco spolu děláme, někam jdeme. Můj známý či neznámý kolega, soused či prostě bratr mi ale v určité chvíli řekne: „Ty, víš, tohle já nedám. Když sem půjdu, zase začnu chlastat, hrát automaty. V téhle společnosti zase začnu jednat jako bonvián, sbalím ženskou a vyspím se s ní, urazím někoho, rozjedu riskantní podnikání, které mne přivedlo k mafii. Sem nemohu. Tady bych to nezvlád…“ A je to často i znát na tváři a na těle, ten člověk všechno neřekne, třeba se jen chvěje. Je v pokušení udělat to, nač já či většina lidstva máme svobodu. Otočil by se na podpatku, na kameni úrazu a šel by. A část jeho osobnosti křičí „Jo! To dáš! Když to tady dá bratr Daniel, ty taky!“ A část jeho osobnosti dál kříčí: „Nedělej to, budeš v tom zase tak, jako kdysi lítat!“ V křesťanském světě: Ten bratr by tam se mnou šel, ale nedělal by to s dobrým svědomím. Nedělal by to pro Krista. Udělal by to pro mne. A já bych jej tím pohoršil (to je obsah toho slova).

Každý člověk je jinak citlivý, jinak slabý, jeho svoboda někde končí. Což není nijak potupné. To není ostuda. To je prostě stav, se kterým můžeme ještě hýbat, z něhož máme zrát k dospělosti. Ale velká lidská bída je nevědět, kde moje svoboda končí. To je ostuda. 

A taky je ostuda, když odmítáme dělat něco pro to, aby se moje či naše limity měnily. Ty meze svobody se vždycky dají rozšiřovat, člověk získává sílu, více odolá, ale v podstatě platí, že každý člověk má někde konec své svobody a měl by jej znát.

Vždycky jsem si myslel, že v církvi je humor doma! Poslední dobou tenhle dojem ztrácím, když vidím pobouřené a naštvané tváře těch, co mluví za křesťany. Zbytečné střety a pomatené reakce, které dají potravu médiím a veřejnému mínění. Tak zvané křesťanské pohoršení zplodí pak tak bizarní útvary, jako třeba imitaci slušných lidí v bleděmodrých tričkách ve spojení s komunistickým cenzorem.

Někdy je lépe mlčet! A pěstovat humor či umění, které má nadsázku poměrně pracně kultivovanou. Úsměv – ne zděšení, to jsou nástroje humoru! Když jsme s Ivanem Klímou a Janem Hellerem či Miroslavem Bartákem kdysi dělali soutěžní porotu „Humoru mezi nebem a zemí“ dovolili jsme si shodit na zem kreslený humor, který ztrácel míru uctivosti a laskavého nadhledu a vyjadřoval pohrdání, nic víc. Dělali jsme to celkem bez milosti. Blahořečím tedy těm, kteří se dovedou smát sami sobě. Blahořečím těm, kteří se to učí. Blahořečím těm, kteří znají svoji míru a ctí míru druhých. A taky těm, kteří opatrně volí formu nadsázky, když mluví o druhých. Jen hlupák si nechá vnutit, že všechny svobody se vejdou do jednoho světa. Ten názor je naivní! A nebezpečný!

 

(Meditace na motivy biblického textu z 1. dopisu Pavlova do Korintu, 8. kapitoly, prvních třinácti veršů)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama