Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Neotevírat si hubu

Vrátil jsem se dnes od lékařky. Léky zabraly. Vše se vrací zpět, takže jím, spím a mám se dobře. Zeptal jsem se pak bokem na výsledky rentgenu mých pantů. Tedy čelistních kloubů. Očas mne bolívají, téměř táhnou. Odpověď mne pobavila. Podle rentgenu mám na obou stranách při otevření úst panty téměř vykloubené. Vidíte. A žiju! Když jsem to slyšel, smál jsem se na celé kolo – až mne panty zabolely. Recept je jasný: Na nikoho si nesmím otevírat hubu!

Vzpomněl jsem si ale na starý příběh z vojny. Sloužil jsem totiž na brigádním velitelství bojového útvaru socialistické armády. Bylo nějak mezi léty 1979 a 1981. Omylem mne přiřadili k elitním vojákům a málem v den nástupu zase hodili jinam. Byl jsem pobožný, jak říkali. Ale proto, že potřebovali písaře, mne nechali na rotě týlového zabezpečení. Můj velitel mi říkal „Danuško…“ a byl jedním z prvních té orientace, které jsem potkal. Měl jsem jej rád, tak lidsky. Bylo mi líto šílené existence. Nereagoval jsem na to oslovení, došlo mi to až po létech, že znamenalo víc, než v tu chvíli zaznělo. Bral jsem věci tak, jak přišly. Velitel to také ustál. Nikdy se nepokusil o nic víc, než to oslovení.

V běžném provozu roty jsem dělal to, co umím. Přiznám se, že mne bavilo pochodovat. Protože v tom idiotském světě vojny je ten rytmus „levá, pravá“ alespoň něčím, co platí. Rytmus písní mi z kostela nikdy nebyl cizí. Proto jsem mrskal nohama jak tanečník. Všichni se divili, jak je možné, že pobožnej právě tohle umí. Taky mne bavilo politické školení mužstva. A to proto, že se dopředu vědělo, jaký světonázor zastávám. A díky tomu jsem se dostával do diskusí, které měly úroveň, protože nešlo o naučenou odpověď, ale o pokus přesvědčit mne. A já se jen tak nedal. Byl jsem ale uctivým vojínem, takže jsem věděl kdy zmlknout a nedělal jsem z velitelů idioty. Z toho člověk nic nemá.

Velitel mne ale postavil před krutou volbu: „Danuško, přijedou soudruzi ze sovětské armády na prověrky. Chtějí vidět politické školení mužstva a budou se ptát. Musíš tam jít, nemám nikoho, kdo by se s nimi dovedl uctivě bavit. Musíš, není jiné volby. A ty to zvládneš, víš co říct a jak to říct!“ Odpovídal jsem se staženým hrdlem, protože bylo jasné, že jej nepřesvědčím: „Soudruhu veliteli, to udělat nemůžu!“ a chvilku jsme se hádali. Měl jsem to rozkazem. On zase věděl, že rozkazy na mne tak moc neplatí.

Ve zmatku jsem měl jedinou volbu: Ošetřovna. Ve službě byli milí chlapíci. Veterinář jako lékař a nějaký filozof jako ošetřovatel. Občas vrtali i zuby a já jsem po nich chtěl jediné, aby mi vytrhli šestku, která bolela a byla zcela rozpadlá. Vypadalo to, že to zvládneme. Kdybych ale věděl, co mne čeká a kdyby to věděli také oni, asi by toho nechali. Takže, když se po dvou hodinách nedařilo vytáhnout zub, přišly na řadu sekáčky a násilí. Byli jsme všichni velice znaveni. Krve jak z vola. Ještě dva týdny jsem měl modřinu, co se rozlila až na prsa. Jisté ale je, že jsem na politické školení nepřišel a čest jsem si zachránil. Ale taky je jisté, že jsem měl panty venku. Doslova.

Dnes se tomu směju. Jen tak něco neschroustám, musím i s jídlem pomalu. Možná i to je důvod, proč si dám pozor na pusu. Což ale neznamená, že budu mlčet.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama