Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Socha a dnešek

Litomyšl má mnoho krásných rysů. Souzvuk historie s moderní architekturou a spoustu dalších věcí. Před první základní školou, zvanou Zámecká, je socha Zdeňka Nejedlého. Nadživotní socha. Stojí tam proto, že pan ministr měl cosi společného s festivalem, který také patří do historického bohatství našeho města. Vlastně měl na svědomí více věcí. A proto se čas od času stává Zdeněk Nejedlý námětem ostrých výměn názorů. Některé návštěvy mají za cíl vidět především tuto sochu. Spěchal k ní biskup Václav Malý, který po ní toužil. Pod sochou, která byla odhalena s vlajícími rudými prapory, přibyla časem tabulka s jakýmsi textem, který podle jeho autora, starého archiváře Milana Skřivánka, má znovu a znovu otevírat debatu. Text má zůstat otazníkem. Nemá za cíl podat panu Nejedlému či stavitelům pomníku alibi. Tím spíše není obžalobou. Je jakýmsi svědectvím.

Městská galerie v Litomyšli na přelomu minulého a letošního roku připravila velkou výstavu, která se fenoménu ZN věnovala více než důkladně. Výstavu doprovodilo několik akcí, které odpovídaly formátu Zdeňka Nejedlého: Koncerty, diskuse historiků a pamětníků litomyšlského mostrprocesu. Jedni v diskusi k soše řekli: Odstranit! A jiní řekli: Nechat být. A studenti debatu statečně moderovali.

Podle mého je dobře, že je socha na svém místě. Klidně, ať je některými ignorována, jinými je oceňována. Když už je jednou postavena v jednom z minulých dnešků, ať stojí. Pro mne je trvalým úkolem pro každý dnešek, který byl, je a bude, se s touto sochou vypořádat informacemi, hledáním souvislostí a skutečností. Tím spíše, že stojí před školou.

Nad sochami se má diskutovat. Když už stojí a nějaký šílený dnešek, většinou z důvodů, které se vázaly na úzký pohled té doby, je nechal postavit, má zůstat stát. A má svědčit o zmatenosti doby, o úzkoprsosti, mstivosti, nátlaku, hlupáctví, velikáštví a omezenosti. A dnes se má o té době vést důkladná debata nejlépe moderovaná studenty, prostě mladými.

Ve společnosti jsme uklouzli na dnešcích, které jsou tak uspěchané. Nejsme schopni vést věcné debaty, neodlišujeme morálku a právní odpovědnost. Vnucujeme si sochy a sloupy, úzkostlivě lpíme na těch pomnících, co už někde stojí; nasazujeme životy, aby ty sochy nebyly a nebo byly. A protože spolu nemluvíme, utíká nám dnešek. A považuji za závažnou politickou chybu, vynaložit k takové válce o symboly i jen za nehet z toho našeho dneška! Že někdo chyby vrší, je pochopitelné. Dělá to záměrně. Že je dělá ten, kdo by měl mít dlouhý dech, to je chyba.

Zacituji ze sociálních sítí na téma sochy maršála K v Praze 6: Petr Vizina ve své poznámce říká, že jeden jeho přítel věří něčemu na způsob totemismu, socha je pro něj navíc claimem, kolíkem jímž se značkuje zabrané území. Jiný zase rozhodně věří, že sochy jsou stavěním dějinných pravd na piedestal. Jiný přítel připisuje soše moc, pro kterou jistí lidé volí jemu protivné politické strany a založil kvůli tomu politické hnutí.

Vizinův příspěvek uvádí fotografie sochy Antonína Zápotockého, která stojí v Zákolanech… Zbourat či položit květiny? Nebo k ní vodit žáky a nechat vyprávět pamětníky, předčítat vzpomínky, zadávat projektové práce, sepisovat bakalářské a jiné akademické dokumenty? Já říkám: Nebourat. Nechat stát. Dnešek je čas pro debatu!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama