Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Valentýnská občanská neposlušnost

Svatý Valentýn je v oparu čokolády, polibků, vína či spodního prádla. Ale po pravdě je při něm třeba připomínat i to, že se bratr Valentýn vzepřel římskému právu a oddal snoubence po křesťansku, tedy tak, že byl svědkem jejich slibu před Bohem. Nectil římský pantheon, neměl v úctě ani římské právo, protože se traduje, že sezdal křesťanské otroky a otrokyně. Je to přece taky stvoření Boží a má právo na milost manželství. Sezdat otroky nemělo podle tehdejšího práva ani povolení a ani smysl, protože otrok prostě nepatří sám sobě. Nicméně bratr Valentýn vyznal to, co vyznáváme i my. Patříme přece především Bohu a v něm jsme svobodni. Proto byl sv. Valentýn průkopníkem občanské neposlušnosti a svobody.

Možná stejným směrem půjdeme ve dvacátém prvním století také. Může se stát, že nebudeme schopni říkat manželství všemu, čemu bude říkat manželství právní řád či evropské regule. Může se to stát, klidně. A určitě pro to nebudeme proklínat Evropskou unii či jiné. Budeme držet to, co naše jest. Budeme rádi zase v tom, co jsme měli za komunistů: Oddejte se před právem na radnici a slibte si věrnost před Bohem a námi křesťanskými svědky. A nenuťte nás k provádění sňatku s právním účinkem jakýmkoliv párům. Ač máme ke všem úctu a nikoho neodsuzujeme, umíme to jen s mužem a se ženou.

Určitě nebudeme držet pusu, jak se nám jemně překládá „shut up“.  Nedrželi jsme hubu ani za komunistů. Dovolte vzpomínku:

Když jsem sháněl v Děčíně někdy v osmdesátém pátém zaměstnání, uspěl jsem v technických službách. Představte veliký dvůr plný vozů KUKA a BOBR; na podvozku podvěšená plachta a v ní tlející zbytky. Odpad se sváží v noci a nad ránem. Na dvoře pak stojí vozy od dopoledne. Nejchutnější je to v létě. Popeláři dělají ráno, to je první popelnice; druhá popelnice je v hospodě, kde utopí nejproduktivnější čas. Tam tlejí oni. Žel i peníze.

Uprostřed toho dvora, mezi vozy, stála buňka. Obyčejná stavební buňka. V ní otevřené dveře, které signalizovaly, že je mistr ve svém úřadě. Naproti vchodu stál uvnitř kancelářský stůl a za ním Eda, Eda Kohout. Oteklý muž se zarudlými tvářemi. V ústech bylo vždycky o něco víc slin, než by bylo zdrávo. Mluvit s Edou znamenalo buď šeptat – to ve chvíli spiklenectví a nebo řvát, což bylo běžnější. Pak Eda nádherně prskal. Eda Kohout mne poprvé uvítal hned na zápraží buňky. Seděl na svém trůnu za stolem:

„Ty debile! Ty ču***u, snad si nemyslíš, že tu budeš kázat… Budeš tu držet pí*u! Já ti ty za**aný pobožný řeči vyženu z hlavy! Potřebuju lakýrníka, písmomalíře. Ku*va, pudeš tady k dědkovi. Značky budeš dělat!“ Vyrazil mi dech a protože jsem obecně pomalejší ve chvíli, kdy se po mně něco chce. Ani nevím, co jsem na to řekl. Odpověděl jsem zřejmě kladně a od té chvíle jsem byl v technických službách doma. Svým řevem mi Eda udělal první a největší reklamu. Od té chvíle se vědělo, že v lakýrně pracuje farář. A hubu držet ani nemusí, všechno se o něm vždycky ví.

A tak dnes oslavíme Valentýna při popelci tak, že se tím pokáním myslí taky pevná páteř a láska k pravdě. Jen mluvte! Jen se domlouvejte a diskutujte!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama