Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Vím, koho budou volit!

Nastoupil jsem v Teletíně do domova U křížku, všichni mu tak říkají. Senioři, řekl bych důchodci, ale tady se musí říkat klienti, žijí do posledního dne svou jízdu. Smrt, která jejich řady pravidelně pročísne, berou jako chladnou realitu. Nedojímají se, city jdou stranou. Žádné rovnání minulého života! A sakra, pane faráři, oni čekají na smrt bez zpovědi! Přijde to! Ale oni ještě žijí a v ruské ruletě se ještě pořád hraje…

Jsem tu údržbářem. To znamená taky dovoz a odvoz klientů do školky. Tak se říká dennímu programu klientů, kteří jsou z domácností sváženi do domova a odpoledne zase rozváženi do svých domovů. Teda, tak se to říkat nemá. Není to klientsky vstřícné. Správně se říká Centrum denních služeb, personál říká Krajinka. Luští kvízy, soutěží, vystřihují recepty a dokonce občas i pečou, čtou jim a malují s nimi. Když slaví narozeniny, jedou domů o hodinu později. Domů je vozím já. Nakládám tedy tety, které si v Krajince nechají udělat frizůru, jsou po masážích a div se světe, ve svých osmdesáti zkoušejí odpovídající formy péče o pleť, jak zní ten aktivizační program. Ve skutečnosti to znamená, že jedou domů s vlnkou jemně přelitou namodralým tónem a zaručeně chtějí, aby okno automobilu zůstalo zatažené. Mají zájem vyrazit dětem dech, protože se cítí doma méněcenné. Na rtech těch babiček je občas stopa taktní rtěnky, nic přehnaného. 

Včera byl ale krásný výhled do kraje, stahoval jsem tedy okénko a přibrzdil. Dohlédnout se dalo až na vršky Krokonoš. Ani s tím jsem ovšem nepořídil, dopoledne byly u kadeřnice. Jakékoliv řeči o kráse vlasti zatím vždycky skončily u imigrantů. O národě se s babkama mluví ten tehdy, když se tím potvrzuje češství a odmítají se ti přičmoudlíci, které nikdo nikdy v Teletíně neviděl, ale prý nás ohrožují. Už taky vím, že jako jako správný vlastnec bych měl mít úctu k panu premiérovi a mluvit o něm hezky. Žlebová, tedy paní Hedvička Žlebová, nám všem ze zadního sedadla vysvětlovala, jak se v jejich kostele učili, že se za něj člověk musí modlit, aby se měl dobře. Nikdy jsem se nemodlil. Neumím to, přiznávám se. Ale děsně mne štvou ty všudypřítomné debilní zdrobněliny!

Zastavili jsme u domu na Treterově náměstí, tam, co byl ten krámek patřící kupci Hladovi. To byl ten, co se přátelil s F. L. Hekem. To tu zná každý. Krámek samotný je pořád tak trochu o padesát let nazpět. Vzádu ještě mají starou decimálku, jejíž závaží jsem jako malý obdivoval. Dneska tam strašně páchne to krmení pro psy. Mají ho v pytlích na vážení. Babička Vinklárková bydlí těsně vedle toho krámku. Děti nechtěly, aby bydlela dole. Utíkala by. Tak ji nastěhovali do prvního patra, ale nakonec se kvůli vnukům rozhodli, že pokud ještě chodí, bude až pod střechou, kde má plné soukromí. Jenže tam se jde po schodech. Možná přirozená bariéra, každopádně je pro starou paní nepochopitelná. Doprovázím ji až nahoru. Včera jsem začal říkat posledním schodům Mt. Everest. Zase to s úsměvem poznamenám, abych ji povzbudil veselým soucitem. Babička se zastaví na třetím schodě a říká: „Včera jsem to večer říkala synovi, rád by se s vámi seznámil!“ Přiznám se, že já bych se mu rád co nejvíce vyhýbal. Tohle znělo trochu zlověstně, což možná Vinklárkové vůbec nedochází. 

Předevčírem chtěla babka nakoupit v pultovce, která je taky na náměstí. Jen ob dva domy, u Šustů, jak se tu běžně říká. Chytil jsem Vinkárkovou za ruku a zároveň pod paží. Vypadalo to trochu divně, jako bych ji podpíral a zároveň kontrolovaně vedl. Byl jsem samozřejmě v civilu a sázím na to, že mne po dvanácti letech v Praze doma nikdo nepoznává. Babička si vybírala jogurt a sáhla po bílém. Zeptal jsem se ji jako klientky, zda by nechtěla jahodový, že ho tady mají taky. Poživačně a klientsky odpověděla: „Jó, jahůdkový, ten mám ráda!“ Ještě sušenky, čaj a pár věcí od regálu, které nejsou přes pult. Pak mi došlo, že Šustová stojí opřená o pult a má tu pravou ruku tak divně na tom velkém noži, co s ním vždycky krájí ten dietní salám. Změnil jsem hlas vyladěný na klientskou notu a zahlásil jsem: „Já jsem Krbec, Vojta Krbec, asi si mne nepamatujete, ale já teď dělám U křížku a tady paní Vinklárkovou vozím denně do školky!“ Šustové cuklo ve tváři a naprosto samozřejmě, ale čitelně, stáhla ruku ze střenky nože a chytila hadr, aby otřela vitrínu. Když jsme platili, už se usmívala.

Když jsem po dvou měsících novému klientovi pomáhal se stěhováním, položil jsem poslední krabici.  Urovnal poslední dvě knihy na poličku a ptám se: „Tak, co byste si, pane Bárta, ještě přál?“ Odpověděl mi naprosto samozřejmě: „Ještě mi zapojte holicí strojek do zásuvky!“ A já jsem nacvičeně, ale proti klientskému systému odpověděl: „Tak, dneska vám strojek ještě zapojím, pane Bárta, ale jen abyste si všiml, kde je zásuvka. Zítra si ho zapojíte už sám, jo?!“ Myslím, že pochopil, ale trochu to s ním cuklo. 

Za pohodlí, za jemné vůně z brašny kadeřnice a stylistky, která sem dojíždí. Za výběr ze čtyř jídel a  za jemné doteky, ti lidé v blízkosti smrti umírají mentálně. Lákavost pohodlí vede k výměně lidské důstojnosti za servis. Ptají se, kdy na ně přijde řada pod kadeřnickou helmou a zda by nebyla lepší na přelivu ta růžová. Ale nikdy se mne babky nezeptaly, co by mohly udělat pro ty nešťastníky v Roupově, které spláchla rychlá voda. Blbnou, doslova blbnou za cenu pomádové lásky a jemných výrazů. Dopředu víte, jak budou volit. A taky víte, koho budou volit! Zvolili si toho důchodce, který si z posledních dnů na tomhle světě dělá legraci, a s požitkem lidi kolem nasírá. Baví je ten, který nezná svůj nos mezi očima a dneska poločesky hlásí přesně to, co včera popíral. A mají ho rádi, protože přesně to se naučili dělat oni. Do poslední chvíle, než padne sekera, je třeba žít klientsky. Přece na to mají peníze, přidali jim dvě stovky k důchodu. Žijou teda naplno, jako v jeslích, kde nikdo nemá o realitě ponětí a jen se vyměňujou plíny. 

Nejhorší je, jak pozoruju, že se takhle chová už taky náš táta s mámou a těm je jen lehce přes šedesát…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama