Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Za primářem MUDr. Janem Kvasničkou

Vlastně mi vstoupil do života jako nějaký mág. Odhadl na rok přesně lhůtu, jakou můj otec bude ještě na tomto světě žít. V bílém plášti doprovázel pomalým krokem maminku ke staré Octavii sytě modré barvy, na kterou jsem byl pyšný. Seděli jsme v ní před píseckou chirurgií. Myslím, že za volantem byl strýc Pavel, protože tatínek ležel v písecké nemocnici po operaci. Maminka měla vážnou tvář a dívala se k zemi. Že tatínkovi tvrdnou játra, to vůbec nebyla dobrá zpráva. A ten bílý anděl nám dětem pak vysvětloval, že si při operaci, když už má dutinu břišní otevřenou, pohmatem vyšetří stav orgánů, na které dosáhne. Tátova játra jako kámen měl na svědomí ruský streptomycin, který mému otci ve válečných letech zachránil život, když se díky němu zavřely tuberkulózní píštěle. Vlastně jsme se pro ta játra tvrdá jako kámen mohli narodit. Bez nich bychom nebyli.
Podruhé mi vstoupil do života svými dětmi. V Praze jsem při studiích nahmatal vlastní rodinu a v ní bijící srdce. Objevil jsem primářovy čtyři děti, které jsem potkával v církvi. Dva synové a pak dvě dcery, jedna z nich už se svým milým, měli tak zajímavé názory, tak zvláštní postoj k životu, rozvíjející se šíři vědomostí, nezvyklou touhu po poznávání nových věcí a k tomu poklidnou víru, že jsem neváhal. S nimi jsem chtěl být a s nimi jsem se vydával do Vimperku na krásné víkendy.
Ve Vimperku byl primář vlastně za trest. Původně se tam chirurgie měla rušit. Taková oddělení se do primariátu dávala za odměnu těm, kteří nebyli kádrově perspektivní. Ale to víte… Pán Bůh má svoje plány. Na Šumavě se někde v kopcích pomlátil Gustáv Husák a strýc jej ošetřil tak, jako by to byl kdokoliv jiný. Prezident se zeptal, co by potřeboval zase on. A strýc neváhal a předestřel svou vizi nového chirurgického oddělení. Vždyť v šumavských lesích se může stát spousta věcí a ne každou rozbitou hlavu můžou zaživa dovézt až do Strakonic. Za nějaký čas oddělení stálo…
Přijížděli jsme v pátek navečer. Odjížděli jsme s bratranci a nebo sestřenicí v neděli na noc. Ale vždy se našel čas k rozhovoru. Primář se se mnou chtěl bavit a byl dokonce ochoten naslouchat mým názorům. Dal mi zažít osvobozující krásu uctivého rozhovoru a nebyl jsem pro něj sedmnáctiletým dítětem; tedy možná byl, ale nedal mi to znát. Vzal mne na bohoslužby do Husince, kde jsme kdysi s rodiči bydlívali. Viděl jsem jeho víru. Vždycky se modlil, četl Bibli a ještě raději mluvíval o tom, co se dočetl. V mých sedmnácti mi věnoval Nový zákon dr. Petrů, katolický překlad Nového zákona s poznámkami. Vždycky jsem po něm toužil pro jeho krásnou češtinu. Taky proto, že mi jej musel někdo přivézt z Říma.
Jako studenta fotografie mne vzal v neděli odpoledne na operaci slepého střeva. Voják z horních kasáren musel na stůl neodkladně. Sám měl ruce zvednuté jako modlitebník a sestra mu natahovala operační rukavice: „Sem smíš, sem už ne!“ říkal přes roušku. „Tady se umyj, tohle si oblékni, navrch dej roušku a pojď! Ty fotky chci vidět. A těším se na tvou první knihu!“
V nemocnici nechával i ty poslední síly. Tetička se jen tak smutně a jemně ptávala: „Jendo, opravdu tam musíš?“ Šel, radši chtěl viděl pacienty po operacích; jen pozdravit, zkontrolovat. Když se mnou pozdě večer mluvíval, usínal vestoje. Zničený, rozdaný, šťastný otec čtyř dětí. Jako šéf byl tvrdý, u něj se fakt přezouvalo, uklízelo, předůsledně sterilizovalo. Ale na některé věci tak tvrdý nebyl. Dokonce občas rozvracel republiku, jak by asi orgány řekly. Na ty orgány kvalita chirurgie neplatila, dokud si o pozornost neřekl žlučník. Řezal je pak dobře, jako ty jiné. Na zdi v pracovně měl vyvěšenou důtku za to, že se jakýsi starý řídící učitel na oddělení pokoušel číst Bibli nahlas a on tomu nezabránil. Ano, byly u něj řeholní sestry, taky kněží snad všech denominací. Dával dohromady, co by jiní už ani nezkusili. Alešovi Palánovi vyprávěl jeden z jeho šílenců pustiny o našem primářovi. Díky němu má něco, co kdysi byla ruka; dnes je to alespoň jako pahýl.
Bylo to na konci přestavby bílého domu v Děčíně, který jsme vášnivě rychle přestavěli a vybavili velkým církevním nápisem, aby na něj ruští vojáci ze zámku přes řeku viděli. Neměl jsem čas se osahávat, měli jsme už dva kluky. Ráno jsem musel do technických služeb. Tam u písmomalířského stolu jsem se opíral o desku a došlo mi, že mám v těle něco, co tam nepatří. Kam jinam bych šel na radu, když jsem si nahmatal něco pod prsní bradavkou. „Je to jako malé vejce,“ popisoval jsem do telefonu. „Zítra sedni na vlak nebo autobus a rychle přijeď !“ zavelel. Cestou na mne položil kolega ruce a modlil se za uzdravení. Ale primář se se mnou nemazal. Ohmatal mé prso a ani mne nepolitoval a ani se nezlobil, že jsem si toho dříve nevšiml. Žádný velký soucit. Měl zase takový ten pohled mága. Prostě mi oznámil, že tam po operaci buď ten sval mít nebudu a nebo tam bude jen rána.
Připravil mne v nemocnici na to nejhorší. Zeptal se: „Máš, co číst?!“ a když jsem odpověděl záporně, vrazil mi knihu, která popisovala, co člověk všechno vydrží. Jaké horko a jaký mráz zvládne lidský organismus, jakou bolest a jaké omezení. „Brzo ráno dostaneš oblbovačku a pak jdeš. Dobrou noc.“ A když řezali, nebyl si jist, proto mne nechal na stole spát a poslal to pod mikroskop. Byla tam nakonec jen rána. A na cestu domů mi dal poslání: „Máš život, tak makej!“
Řezal a řezal až do nějakých padesáti, kdy se začal přeškolovat na geriatra s vizí, že to jednou bude potřeba. Předal primariát a šel sloužit do LDN. To on po revoluci se zetěm rozjel Léčebné a rehabilitační středisko ve Chvalech! To on ještě za totality zvídavě naslouchal všem, kteří přinášeli alternativní procedury a bystře odhadl, kterým má smysl se věnovat a kterým ne. A do vysokého stáří trpělivě znovu a znovu chodil do služby a když nebylo peněz, tak klidně zadarmo. Jsem přesvědčen, že hned po příchodu jej dneska ráno zase napsali do služeb…
Středa 29.1.2020
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama