Zazvonil telefon a na druhé straně se ozval hlas, který byl zvyklý velet a přesto zněl tak nějak z jiného břehu: „Dobrý den, jste pan Kvasnička?“
„Ano, jistě, co byste potřeboval?“ odpověděl jsem co nejlaskavěji.
„Mohl byste přijet? Něco bych pro vás měl!“ pokračoval můj zatím nepojmenovaný host.
Vůbec jsem netušil, jaké překvapení mne čeká, ale už jsem dost střízlivý na to, abych se hnal za nějakým majetkem. Zajímají mne lidé! Proto jsem rychle přisvědčil. Své Zápraží mám přece rád!
„Tak přijeďte k Santarovým, do Partyzánské ulice ve Strančicích. Kdy to přijedete?“
„V sobotu, v sobotu odpoledne bych mohl. Hodí se to?“ opovídám chvatně.
„Tak ve čtyři!“ zakončil muž rozhodně.
Sobotní odpoledne bylo jisté. U plotu a vrátek jsem se marně snažil nahlédnout do zahrady. Na Zápraží se staví vysoké zdi kolem domů, tak ani tady nejsem překvapen, že vše kryje dvojitá zelená pytlovina. Zvoním. Ke vrátkům kdosi jde, ale není to starý mužský krok. Je to žena. A v otevřené brance se na mne usmívá – Zubatá! Teda ne ta smrt, ale Zubatá, paní Zubatá z Kolji. Hned mi nenaskočilo její pravé jméno.
„Ale já jdu za panem Santarem!“ hrkla mi první odpověď, na kterou jsem přišel.
„To je správně. To je můj manžel!“ odpověděla Regina Rázlová hrdě a s potěšením, že jsem ji poznal. Vedla mne do vily. Z nabídky všeho možného jsem si zvolil čaj. Usadili jsme se v pokoji, kde vytvářel atmosféru pan Santar s dýmkou. Klouzaly mi oči po stěnách s obrazy. On usrkl whisky, já se přidal s šálkem čaje.
„Víte, kdo je Václav Vančura?“
„Ano!“ překvapil jsem jej rychle, protože vím, že to byl první biskup obnovené Jednoty bratrské.
„Můj dědeček. A víte, kdo je Václav Vančura?“ následovala chvilka ticha, abych si ve tváři starého muže přečetl, že se nespletl, nepřeslechl mne a není mimo. Jenže tuhle otázku jsem nedal. Nevěděl jsem, že stejné jméno nesl strýc Jindřicha Santara, superintendent Evangelické církve metodistické. Má chyba. A hned mi taky nedošlo, že se pohybuji v rodině, kde je Vladislav Vančura a Antonín Vančura, alias Jiří Mahen.
Časem a s notným počtem dýmek a doutníčků jsem se dozvěděl od Jindřicha, jak mi laskavě dal možnost přátelského oslovení, že jsem v domě, kde se pojí stopy židovství, starého evangelictví, zednářství či komunismu padesátých let.
Za pozváním však bylo něco jiného. Poslouchat a ptát se mohl kdokoliv. Jindřich potřeboval něco jiného: „Víte, pane Daniel, já jsem doprovázel na harmonium duchovní písně u dědečka v Hálkově ulici a přecházel jsem do Ječné ke strýcovi, kterému jsem také hrával. A někde tou cestou z Hálkovy do Ječné jsem ztratil víru. Já teď umírám, mám tu nemoc, pomůžete mi tu víru zase najít?“
„Udělám všechno, ale víte sám, že víra je dar.“ otevřel jsem si zadní vrátka a řekl prostou pravdu. Nešlo jen o letmo upuštěnou víru, která se zakutálela do kanálu. Jindřich neměl na svědomí jen vynikající scénáře divadelních her a epochální krok ve výstavnictví, když se ujal konceptu EXPO 58 v Bruselu s architektem Františkem Cubrem. Nesl si také své pobočnictví u Václava Kopeckého, Gottwaldova ministra propagandy či informací. Ani se mi nechce napsat, že také kultury. Když se Jindřich rozpovídal o těch letech, nebylo to chlubení, spíše vzdech. Přes moje nabídky, že když bude vyprávět vše sepíšu, nechtěl.
„Nikoho by to nezajímalo!“ nepřesvědčivě tvrdil. Spíše věděl, že není nejlepší tahat ven detaily monstrprocesů a popisovat, jak zněl telefonát z Moskvy, na jehož základě bylo rozhodnuto o Rudolfu Slánském.
Vše jsem už milosrdně zapomněl, to zpovědník musí a může, protože vše překryjí další příběhy. A hlavu máme jen jednu. Mám v paměti jen základní obrysy v oblacích tabákového dýmu. Jisté je, že Jindřichovi dopřál Nejvyšší zvláštní výsadu. Tělo penetrované vysokoprocentním alkoholem a tabákem drželo nápory nemoci dlouho a statečně. Regina nebyla žádná Zubatá, ale skvělá pečovatelka, která unesla všechny zvraty nálady a bolesti až do poslední chvíle. A nemusela by. Až po Jindřichově smrti jí dali Jindřichovi příbuzní najevo, že manželství není vždycky manželstvím. Alespoň ne po právní stránce. Když jí kdysi Jindřich nabízel sňatek, odmítla. Chtěla jej chránit, nebyla na tom nejlíp. On byl ale hrdý a sukovitý chlap. Podruhé jí už nenabízel. Chápal. Povzbuzoval a viděl ji opět na prknech a před kamerou. Přiznám se, že jsem nepoznal rozdíl mezi manželstvím s papírem a z lásky. A Hospodin taky ne, to jsem si jist. Právníci ale rozdíl poznali hned.
„Regino, přece jsem vás mohl oddat!“ to byl můj pozdní vzdech, když jsem po Jindřichově smrti přišel na to, jak to doopravdy bylo. Asi jsem to řekl barvitěji. Nic to ale už nespraví! Pro mne je to ale argument, proč by se měli manželé vzít před lidmi, před Bohem i před státem.
Z těch let návštěv mi zůstala v paměti Jindřichova prosba, abych mu zapůjčil svůj zpěvník. Proti zápůjčce mi dal darem Postilu posledního moravského superintendenta rakouské evangelické církve Ferdinanda Císaře. Její cena rodinné památky stoupala díky vpiskům evangelického kazatele z Čáslavi. Jindřich chtěl zpěvník proto, že si chtěl zahrát a snad zazpívat ty písně, které tehdy hrával. Třeba tu „Má Pán Ježíš, má mně rád!“
Při další návštěvě mne přivítal vyděšeně: „Představ si! Ty děti znaly všechny sloky a já si pamatoval jen tu první a kousek druhé!“
„Jaké děti?“ nechápal jsem.
„Ty děti, co tu kolem stály. Vždycky přijdou!“ říkal stařec přesvědčivě. A mně docházelo, že opiové náplasti nemá na zádech nadarmo.
Hrál jsem ale celou hru až do konce: „To je zajímavé, a cos jim řekl?!“
„Poslal jsem je do prdele a vyhnal je!“ zamručel bolestně. Neměl už na to, aby pochopil, že mu ty děti otevřely jeho vlastní paměťovou schránku. Smál jem se, přišlo mi to vtipné. Hořce vtipné. Věřím, že si to Nejvyšší přebral. Ty písně jsem mu pak zpíval, když jsem jej držel za ruku pár hodin před smrtí. Ucukl mi tehdy jako malé dítě. Už mimo tenhle svět se zachoval tak, jak se umírající chovají podobně novorozeným dětem, které cvičí uchopovací reflex. Já sám!
A měl pravdu, tohle je opravdu už jen jeho a Stvořitelova věc.
(Foto z časopisu Zápraží 11/2010, Jakub Tabery)