Těch obecních a na některých místech i těch senátních. Považte, že v jednom tisíci obcí ze šesti tisíc dvě stě padesáti čtyřech sídel v České republice je jedna kandidátka a na ní přesně stejný počet kandidátů, kolik je třeba do zastupitelstva. A v dalších sedmi set sedmdesáti osmi je sice více kandidátů, než členů zastupitelstva, ale jen jedna kandidátka. To je třetina obcí, kde je naprosto jistě mnoho názorů jak vládnout, ale taková bída o schopnou opozici, že nikdo nekandiduje. Proto tvrdím, že je třeba si pěstovat opozici.
Rád bych našel v programu některé politické strany závazek, že si bude pěstovat opozici a dávat jí prostor. Když se řekne, že si máme pěstovat opozici, většina lidí si klepe na hlavu. To se přece nedělá!? Co to je za nesmysl? Musí to být bitva. Nejde to v byznysu, v politice a ani v církvi! Je to manažersky špatně! Přece máme získat opozičníka na svou stranu a vyjednat s ním nějaký obchod, aby neškodil a zařadil se…
Jenže tím člověka s jiným názorem pokoříme a zbavíme možností osobního růstu. Daleko plodnější pro naši osobní budoucnost i rozvoj komunity je, když nového člověka naučíme procesy vládnutí a zásady spravedlivého rozhodování. Když si spolu s ním zopakujeme principy moci. Když budeme společně respektovat psané i nepsané normy společného života a rozvineme trpělivost a schopnost osobního jednání. A nakonec, když opozici naučíme sebekontrole spíše, než abychom ji den co den drželi pod dohledem.
Pokud se kandidát staví tak, že když nevyhraje, je ohrožena demokracie. Když z každého útoku na svou osobnost udělá útok na profesní i osobní integritu, vytváří či opakuje opoziční frašku. Když se s vyvalenýma očima dovolává základů slušnosti a argumentuje svou nevinností spíše, než aby se slušně choval bez zneužívání tak silného hesla v kampani, tak jakékoliv základy čestnosti, poctivosti a bezúhonnosti pohřbívá. A tak to platí, ať je to kdokoliv.
Naopak, je třeba pěstovat úctu a důstojnost protivníka. Zjednávat mu prostor pro jeho názory, protože jen tak se zachovají čerstvé myšlenky obhajující základ politiky. Jen tak se zachová levicové myšlení bez dryáčnické hlouposti a nekompetentnosti. Jen tak zůstanou v platnosti konzervativní hodnoty a postoje, na nichž v našich dějinách stojí mnohé. O opozičníkovi se hezky mluví, chválí se jeho dobré názory, protože každý je má. Připomíná se, že je jen otázkou času, že by mohl vládnout. A pak mu můžeme být stejnou opozicí i my.
Snad nejúčinnější je najít schopné a kvalitní osobnosti mezi studenty a věnovat se jim od začátku. Že do prvních voleb budou schopni jít nejdříve za osm let, je běžné. Úspěšné volby bych čekal za dvanáct let, protože tu třetí čtyřletou třetinu by mohl být nový člověk jako člen zastupitelstva, pozorovatel. Ostatně takové pozorovatelské stáže mladí lidé velice potřebují. A to nejen ti s ambicemi pro politiku, ale i ti, kteří mávají rukou podobně jako jejich rodiče, že na kandidátku je nikdy nikdo nedostane.
Nakonec osobně: Na přelomu tisíciletí jsme si mysleli, že politické uskupení pojmenujeme Naděje A všichni se nám smáli. Mít v logu srdíčko, snad jako odkaz k Václavu Havlovi, bylo označováno za nesmysl. Kritici měli tehdy pravdu. Naše argumentace mířila pod pás, protože zdůrazňovala intimní přání každého voliče. Když je totéž používáno v kampaních dnes, nikdo se nad tím nepozastavuje proto, že dnešní kampaň cílí blíže k tělu, pod spodní prádlo. A to jak v útocích, tak v obraně. Příkladem: Potřebujeme dostat někoho do tepláků, jako by to něco vyřešilo v naší duši. Podobně sporné je vyzdvihovat řád a pořádek, protože ten přichází jen po hluboké reflexi, jinde tomu říkají pokání. Nikdy pokoj a klid nepřijde s výraznou osobností na čele, která povstane z nějakých voleb.
Trochu nezvyklou ilustrací, které porozumí nejspíše jen čtenáři Bible: Mojžíš vystoupil za Hospodinem na Sinaj a pobyl tam čtyřicet dní. Něco víc, než měsíc. A Izraelité pod horou propadli zoufalství. Jsou bez vůdce a bez naděje. Jak to bylo ve skutečnosti? Izraelitům pod Sinajem nechyběl Mojžíš, který se s Hospodinem zapovídal na hoře, ale pevné vnitřní přesvědčení, jakýsi Mojžíš v jejich srdci, se kterým by tam byl i ten Hospodin. Izraelité si tehdy namísto trpělivého očekávání zvolili idol jakéhosi zlatého býčka, jen aby něco měli před očima. Hodně z nich to tehdy odskákalo. To nemá být odsuzující a povýšená kritika, ale pokus vyjádřit, že z každých voleb – i z těch prohraných – se můžeme něco naučit.