V našem marketu nainstalovali v minulém roce automatické pokladny. Rozhodilo mne to doslova okamžitě. Pokladními byli před rekonstrukcí studenti a také cizojazyční brigádníci. Těch znatelně ubylo a mluví na nás pokladny. Když mne v mém věku a se šedými vlasy nutí kasa s lahví piva počkat na obsluhu, protože mi nevěří, že jsem plnoletý, tvářím se pokaždé dost rozmrzele. Navykám si, že avokádo řadí automatická pokladna jednoznačně mezi ovoce, což mi na kuchyňském stole nesedí. Avokádo přece míchám s jemně rozkrájenou cibulí a česnekem! Názvy různých druhů pečiva, které si u regálu vyberu podle čerstvosti, vůně a vzhledu, jsou pro mne jako otázky z pub-kvízu. U košíků totiž vůbec nevnímám jejich název. Když se trefím do semolinového chleba, doslova zajásám.
Po dnešku ale rozhodně vím, co mi na automatických pokladnách vadí nejvíce: Mluví na mně, ale nečekají, že odpovím. Po pravdě řečeno si občas pobaveně a udiveně odpovídám sám pro sebe. Pokladna sděluje jen fakta a nečeká na odpověď. Naštve se a jančí, když si na odkládací plochu položím tašku a skládám nákup přímo do ní. Nedůvěřuje mi a volá obsluhu, aby zkontrolovala to, co jí podle váhy nesedí. Ta podezíravost je naprosto cynická.
Automatická kasa čeká jen na činy. Především ty peněžní. Můžeš, nemůžeš, rozumíš či nerozumíš, to je jedno. Když neuděláš, co potřebuje, tak zablokuje komunikaci. Případně všechno smaže, když dostatečně rychle nepokračuješ v její prospěch. Nezná tě, ač se pravidelně domáhá načtení zákaznické karty, nezapamatuje si tě. Poděkuje vždycky předpisově, ale to je asi tak všechno.
Pokladny lačně čekající na platbu kartou mi připadají úplně stejné, jako partner v domácnosti, který toho druhého vlastně nepotřebuje. Samozřejmě spotřebně využívá služeb toho druhého, ale nevěnuje mu žádnou pozornost. Kdyby partner získal Nobelovu cenu, neví to. Nevnímá ani drobné úspěchy. Nezajímá se. Rozpozná pouze nedostatečně naplněné osobní potřeby. Nedodáš-li, okamžitě se ozve. Uděláš něco v jiném pořadí, hned je oheň na střeše a vystavíš se testovacím otázkám.
A není to jen příběh dvou partnerů v rodině, ale je to obecný rozhovor ve společnosti, který se do velké míry podobá podezíravé samomluvě. Vnucuje se s jednostrannou komunikací. Klade otázky partnerům, ale i Pánu Bohu. Dodáš? Naplníš? Zařídíš? A když ne, tak proč?! Nevyřčenou tu zůstává jen otázka po tvé existenci: Když neděláš, co podle mne máš, jsi ty vůbec, existuješ Bože?!
Jenže Pán Bůh není žádná automatická pokladna. Je to trochu cizojazyčný partner. Člověk se musí občas namáhat, aby porozuměl. Ale s Bohem se dá hádat! Zastaví se. Pomlčí, zajímá se. Hřejivý zájem a potěšení následuje za každým tvým malým úspěchem. Věř tomu!
Psáno pro magazín ProBoha