Nemám čas sledovat všechny výlevy radosti a smutku, které přišly po volbách. Ale jedno, dvě odpoledne jsem tomu věnoval. A včera, v sobotu jsem jsem si do noci opakovaně v úžasu pouštěl lkavý a smutný projev premiéra. Bylo mi jej líto, protože já si třeba České republiky, kterou zastupuje, velice vážím pro mnoho mandatorních a obyčejných, možná nezajímavých činností, které má pan premiér ve své náplni práce. Skutečně a vážně nemám důvod, abych zpochybňoval obrovskou práci, kterou odvedl pro Českou republiku tak, jako jiní předcházející premiéři. A někteří to dělali volky nevolky, někdy spíš nevolky, protože z toho nic neměli. Ani o současném panu premiérovi si nedělám iluze. Je vidět, že jej ta práce unavuje – vypadá tak – a možná jej už ani nebaví. A mnohé z toho, co pro nás všechny dělá, dělá vlastně nerad. Je opuštěný a sám. Dokonce jeho normálně myslící spolustraníci v regionech spolupracují se členy stran, které premiér nemůže vystát. On se v pozici předsedy strany nedohodne téměř s nikým a sedává sám…
Obrovsky mne zaujalo přesvědčení, že je dobré se dívat na nějaký premiérův pořad, protože se tam dozvím, jak to všechno je. Zajímají mne lidé, kteří jsou přesvědčeni, že mají jedinou pravdu. Já sám si nemyslím, že všechno, co řeknu, je skutečná pravda. Ne, že bych chtěl lhát, ale mýlím se snad jako každý člověk. Jsem ochoten se za to, co řeknu i bít, ale někdy couvám, protože jsem zjevně neměl pravdu.
Obrovsky mne v nedělním odpoledni zaujalo, že hlava státu se zase nechala unést k urážlivým slovům. V rozhovoru pro nějakou televizi mluvil pan prezident v pohrdavých zdrobnělinách o komsi dalším tvrdíc, že “slimáčci by si nepřišli ke své kapustičce…” Kdo to má být? To mne obrovsky zajímá! Ti lidé nemají jména?
Menší strany jsou prý zase trpaslíci. A když se spojí, jsou to stále trpaslíci. Když už bych na tom byl tak, že přijmu tento slovník, pak řeknu, že tři trpaslíci mohou být spolu docela silní. Ale mně tu vadí zdrobněliny a urážlivá slova. Totiž jeden z těch menších subjektů, abych tomu říkal správně, má také můj hlas. A stav těchto subjektů je dán počtem mně rovných hlasů a součtem těch subjektů je ještě více hlasů, než má vítězná strana. Že je ta strana někde nedovede namnožit koalicemi, to je druhá věc. Někde to dokáže a vládne. Nemluvíme tedy o trpaslících, ale o počtech hlasů a mandátů. To je fér. Můj hlas je přece stejný, jako hlas pana premiéra a pana prezidenta. Nic méně, nic více.
Co mne také obrovsky zajímá a trochu znepokojuje, je pláč po většinovém systému. Po tom toužil v rozhovoru po volbách jak premiér, tak svou praxí opoziční smlouvy a svými slovy v té zmíněné televizi i pan prezident. Nemyslím, že by se jim to povedlo zavést, ale je to signál do už tak dost znepokojené společnosti, aby se rozdělila ještě více. Aby všichni, kdo mají pocit ohrožení a malosti, ještě více nesnášeli ty, kteří si myslí něco jiného, než ten jejich domnělý ochránce vpředu a než ten první na počty hlasů. A to není jen obrovsky zajímavé, ale to už je i nebezpečné.