Když mému tatínkovi selhávala játra v padesáti třech letech, ještě nikdo nevěděl, jak játra poničená léčbou tuberkulózy v poválečných letech napravit. Tatínkovi v těžké tuberkulóze pomohl k životu ruský streptomycin. Jenže po něm dobře ztvrdla játra. Pamatuji, jak se lidé divili, že má cirhózu jater, když nepije. A nebo, že by ke všem svým hříchů ještě tajně pil? Nepil, jistotě nepil. Maminka mu vařila super dietu, kterou by dnes asi nikdo nejedl. Pečovala o něj a držela jej nad vodou celá léta.
Tatínek žil z milosti až do své smrti v roce 1982. Narodily se mu čtyři děti – z milosti. Jsme tu, neseme jeho jméno. Žijeme z milosti. Když si tatínek vyslechl otevřenou zprávu lékaře, mj. svého bratrance, že má deset let života, počítal s tím a moc o tom nemluvil. Primář chirurgie tehdy prohmatal dutinu břišní, protože nebylo žádné CT a jasně predikoval. My jsme si dopočítali zpětně, že se nemýlil.
Tatínek umíral na související komplikaci, ale poslední časy měl přesně to, o čem se dnes píše: Bludy, dobře míněné rady, zvraty nálady a nestřízlivé halucinace. Posílal mne pro varhany do hudebních nástrojů, protože jsem tehdy v propagaci ČSHN dělal. Neusmíval jsem se a snažil jsem se nesoudit, laskavě odpovídat, abych nezranil. Nebral bych vážně nic, ani podpis na papíře. Nevěděl, co dělá.
Pokud je v takovém stavu kdokoliv jiný, je mi to líto, ale nedá se nic dělat, než jej propustit a netrápit. Strýc lékař se tehdy vytratil, věděl, že nemůže nic udělat. Tišit bolestmi a bludy mohou jiní. Prosím, propusťte pana prezidenta na věčnost, doprovoďte jej a věřte spolu se mnou, že Pán Bůh může milostivě přijmout i jeho.