Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Hříšní lidé

Výrazný český politik řekl na dotaz německého časopisu Der Spiegel věty, které jej měly zjevně odlišit od Václava Havla. Představuje sám sebe jako člověka vysokého morálního kreditu. Vypadá daleko mravněji, než první český prezident proto, že podle svých slov: „Nelže ani nekrade. Příliš nepije a nemá milenku…“

O hříchu by se snad ani mluvit nemělo. Tak mi to říkají lidé. Čekají totiž okamžitě trapné řeči řeči o mravech a o tom, co se nemá a nesmí; a jaké tresty dopadnou na hříšníky. Zvláště, když jsem farář. Předpokládají, že je budu kárat a napomínat podle španělského inkvizičního vzoru. A někdo to tak skutečně dělá! Horliví kazatelé si myslí, že něčeho dosáhli, když hučeli do svých dětí a svých nejbližších, že je třeba dělat pokání. Ony ty děti a také další posluchači třeba i poslechli, ale pojem hříchu a pokání se jim absolutně rozmazal. Zkrotli, a ze strachu radši nedělají nic, což nepovažuji za pokání. Není to žádný užitek a růst. Ale horliví kazatelé si připíší čárku, aby měli klid. Já k tomu mám dvě připomínky: První – autoritou, která skutečně odpouští hřích, je Pán Bůh, ne my lidé. Nemůžeme si dělat okamžité statistiky. A ta druhá: Pokáním je až proměna jednání a jiné směřování celého života. Tedy aktivita, která se propisuje do historie a mění generace.

Nejprve ke hříchu samotnému. Vypadá to s ním, jako coronavirem. Někdo s respektem a někdy až hrůzou neudělá krok bez roušky, třeba i gumových rukavic a desinfekce. Začíná se brát vážně sociální odstup. Nedivte se, když vás někdo odežene – poměrně zhurta – ve frontě u kasy v supermarketu. Coronavirus ale neumíme měřit. Jeden odborník říká to a druhý ono. Podle nakažených či podle mrtvých? Nikdo coronavir neviděl, leda by měl elektronkový mikroskop a věděl, co hledá a jak by to mělo vypadat. Přestože coronaviorus nevidíme, má už mrtvých docela dost. Nejprve jsme se v březnu propadli do strachu, ztichla pětatřicítka – jak říkáme silnici kolem našeho kostela, a dnes, s daleko větším nárůstem nakažených, silnice hučí naplno a ve městě byla veselice. Někdo říká, že za coronavirus může nějaký čínský Adam a jiní tvrdí, že jsme jej tu měli a musíme se s ním naučit žít.

Reklama

Podobně neuchopitelný je hřích. Neumíme jej měřit a pokud se o to pokusíme, je to stejně trapné, jako ta slova našeho politika. Adama jsme nikdo neznal a přesto prý to kvůli němu máme. Jedni se bojí a jsou úzkostlivě opatrní, jiní jsou zase svobodní až příliš. Nikdy se v úvahách na téma hřích neshodneme, někomu život bude běžný, jinému už hříšný. A s největší pravděpodobností se s přítomností hříchu musíme naučit žít. Tolik ta podobnost.

Řeknu něco, co by si profesionál nechal až na konec, jako vyvrcholení. Ale já to řeknu hned, nějak musím: Totiž, milí lidé, jen Pán Bůh, jeho Syn i Duch svatý mají ve věci hříchu jasno:
Argumenty z Písma svatého. Bible říká, že: Hospodin odpouští; král sám Šalamoun to ví, když se modlí při otevření svého pověstného chrámu:
„Hospodine, vyslyš v nebesích a odpusť Izraeli, svému lidu, hřích…“ (1. Královská 8:34 nebo třeba Danielova kniha 9:19), Ježíš to odnese, vždyť prorok jej představuje v Bibli slovy: „nesl hřích mnohých“ (Izajáš 53:12) a nakonec Duch svatý se vyzná, neb: „přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud…“ (Janovo evangelium 16:8):

Toho si byl vědom i apoštol Pavel, když učil Timotea, že: „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ a doznával se vzápětí: „Já k nim patřím na prvním místě…“ A nebyla to nějaká chvilková slabost kazatele, spíše střízlivé hodnocení vlastního života. Protože v 1. dopisu do Korintu (15:9) zase Pavel říká: „Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží…“

Je zbytečné se stále bičovat a trýznit pro to, co jsme dělali. Nevede to nikam. Ale nesmíme zapomenout na svou minulost. Neříkáme si: „Kristus mi odpustil, nemusím se ohlížet! Všechno už je za mnou!“ To předpokládají lidé, když se ptají: „Když se v kostele vyzpovídáte, tak můžete začít zase znovu. Dokonce můžete dostat odpuštění dopředu!“ Snaží se nás tak dostat do úzkých. Tak jednoduché to není. Nemůžeme mávnout nad minulostí rukou. A také se nic neodpouští dopředu, to je blud!

Říkávám těm, kteří se chtějí nechat pokřtít: „Zedník je od zdí, tesař od tesání – ale hříšník je od Adama! A synem Adamovým a dcerou Evinou zůstaneme až do smrti!“ Nemůžeš se tedy otřepat, zamlčet svou osobní i národní historii se slovy: „Já jsem nikoho nezabil, já nelžu a nekradu!“ A tedy nejsem hříšník, nemám hřích! Předně: Pamatuj, že Pán Ježíš už v samotném nedostatku lásky viděl vraždu a podobně to je i s ostatními vykřičenými hříchy. Nech toho, neobhajuj se! Vyznávej, že jsi hříšník a poznávej trpělivě svůj charakter. Jen tak si nebudeš omlouvat svou pýchu, sobectví, tvrdost a nelaskavost, jen proto, že nevraždíš. Nemůžeš si říkat: „Já jsem to myslel dobře!

A zároveň se nemůžeme nad někým povznášet, vytahovat si triko, protože nelžeme, nepijeme a nemáme milenky. Pozor na pýchu, při ukazování na druhé, že nemají v pořádku manželství, když skutečně někoho zavraždili, skutečně spolupracovali se státní bezpečností či skutečně zneužívali evropské dotace… Ať je to Petr a nebo Pavel. Jistě, my jsme ani jedno z toho neudělali, ale: Co jsme my, že druhé soudíme?! Neměli bychom to přenechat svému Bohu, který se ve věci hříchu skutečně vyzná? Měli! Vůbec nemá smysl reagovat. Bůh suď!

Ale naopak si pravidelně připomínejme svou hříšnost a zároveň Boží milost u prostřeného stolu s chlebem a vínem. Tomu zmíněnému Timotejovi Pavel dodává na svou adresu to, co si tu říkáme s velkou vděčností: „Avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.“  (1. Dopis Timotejovi 1:15n)

A aby bylo jasno. Ani v církvi neprobouzíme vinu v posluchačích. Nýbrž nasloucháme těm, na které vina padla. Od toho jsem křesťanem a zrovna já kazatelem. Ale ne každý to má přímo v náplni práce, jako já. Přesto je to úkolem všech v možné míře. Doprovázíme lidi, když jim Duch svatý nad textem Bible ukázal, jak se věci mají. Dotkla se jich slova a oni potřebují něco udělat. A protože ten Duch svatý svou práci dělá jemně a přesně, tak na člověka nespěchá a netlačí. Prostě to umí. Výsledkem je pak svoboda k novým věcem a radost z prospěchu druhých. Proměňující se charakter. A do takové práce Duchu svatému nemáme mluvit.

Káženem že pro každého je odpuštění! Platí, že: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti!“ (1. Janův dopis 1:8n)

A večeři Pánovu slavíme spolu proto, abychom se vzájemně povzbudili, aby nám Pán svou živou vírou vlil do žil nový život. Podáváme si přece chléb se slovy: „Tělo Kristovo!“ a kalich či kalíšky se slovy: „Krev Kristova!“ Platí přece, že když: „Chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1. Janův dopis 1:7)

O hříchu se tedy musí mluvit, ale jinak, než si lidé představují na první pohled

Načetl jsem to na Spotify a najdete to také na dalších podkástových aplikacích.
(Fotografie je z akce sdružení ANO pro Evropu, jehož jsem byl před referendem o vstupu manažerem a pan prezident čestným předsedou.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama