Sleduji ve svém nejbližším okolí lítý boj zastánců očkování a těch neočkovaných. Kolega působící v nejmenovaném městě mi přehrál pohřební historku z minulého týdne. V kostele byli jen tři a on, místní farář jako posluchač. Ten mrtvý nebožtík, pak technik pohřební služby a ceremoniářka. Ti dva živí, vyznavač spiknutí a pokusů na lidském materiálu a třikrát naočkovaná ceremoniářka na sebe ječeli ve svatém přesvědčení že mají pravdu. Ani posvátné ticho ambitů je nezastavilo, bylo tři čtvrtě hodiny do obřadu, kostel byl zamčený, tak byli sprostí jako dlaždiči a skládali argumenty na sebe jako hnůj. Čirá nenávist. Ani příchod velebného pána je nezastavil.
Stojím za tím, že věc naší imunity či naopak zranitelnosti je vysoce náboženská, že jde o víru vyznavačů očkování v dostatečnost argumentů vědy a na druhé straně odpůrců očkování prožívajících pronásledování pro svou víru, jak to zažívali jejich předkové už tolikrát. A protože je to věc náboženská, měla by být řešena nástroji, které ve světě věřících používáme. Obecná diskuse selhává a propadá se do vzteklých debat, logika vyprchala, mluví tu vášně nábožných lidí.
Na straně zastánců spiknutí se všechno narodilo z prosté nedůvěry a vrcholí to pověrou. Přesvědčení, že bude, dokonce musí být líp se lidem tuze zalíbilo. Žili jsme poslední léta v koktejlu superlativů a nepochopitelných souvětí, střídali se tu ministři, jako apoštolé na orloji, nic nesloužilo důvěře v systém. Všechno bylo a nebo stále ještě je jen kampaň. Nic nemá rozumného základu, opatření občas nemají logiku, jemně se nám vyhrožuje povinným očkováním a mezi tím se exekutiva lísá s penězi.
Někteří vědci uvěřili ve svou velikost a hlásají svaté pravdy. Léčitelé a žel i lékaři objevili nekonečný prostor sociálních médií. Každý má svou nedotknutelnou pravdu. A zdá se, že všem těm svým dílčím pravdám jejich hlasatelé skutečně věří.
Na straně zastánců očkování vítězí víra v jednoduchost a prostotu pravdy. Jedné pravdy, kterou dosvědčují různí vyznavači, za nimiž je práce a hodiny bádání. Stud zabraňoval hlásat veliké pravdy, nezřídka se argumentační věty oblékaly do hávu proseb a žádostí o ohleduplnost. Chyběl důraz, statistické chyby se rychle uváděly na pravou míru se studem omluvy.
Jenže studu teď už ustupuje naštvání. Víra v sílu pravdy a spolupráce začíná tlačit na mozkové pleny. Jak to, že tomu nikdo nerozumí?! Jako stačí některým věřícím prosté a logické odpovědi katechismu a citace s kódem z biblických knih, tak tady stačí několik evidentních statistik ze špičkových medicínských pracovišť a vlastní zkušenost z kovidárií.
Svatý vztek unavených a pošlapané argumenty vedou k rezignaci. Následuje křik, což je vlastně naprosto stejné, jako mlčenlivá skleslost stínů vědeckých kapacit. Diskuse končí, není co dodat.
Mohl by následovat ples šílených, večírek v blázinci s názvem Titanic. Třeba by pomohl zážitek extrémní meditace, náraz pro psychiku, setkání se světelnou osobností na konci tunelu či něco podobného.
Náboženské řešení je jiné. Ač to církevní dějiny vždy nepotvrzují, existuje lék vzájemného naslouchání. Nemluv o tom, co ti kdo udělal a nebo neudělal, mluv jen o tom, co cítíš. Popiš své pocity a emoce bez obviňování. A ten druhý, co zastává odlišná stanoviska, dostane také své slovo. Ale nesmí tomu prvnímu skákat do řeči. Musí mlčet, poslouchat a vnímat to, co ten druhý cítí. Nesmí se smát tomu, co slyší. Lomit rukama, obracet oči v sloup a kroutit hlavou. Zapovězeny jsou dokonce i sykavky… Musí to brát vážně jako příběh, který se prostě stal. A až bude ten druhý mluvit, musí mluvit zase jen o svých pocitech a emocích. Úplně stejně jako ten první.
Paradoxně: Oba budou mluvit o tom samém. A uzdravující slova o tom, že to všechno jeden druhému věří nás mohou dovést k víře, že se časem nějak dohodneme. Získáme totiž vzácný čas vzájemné úcty a ten bude dělat svoji práci, pravda zapracuje bez našeho tlaku a nakonec po dlouhé době najdeme možná shodu v některých věcech.
Že to stojí moc práce? A je to na dlouho? Jo, kdyby to bylo nakrátko, pak by Kristus neumíral na kříži, ale vzal by hůl… Jenže, rychlá řešení v tomto případě vedou jen do pekla.