V Litomyšli máme kostel s originální výzdobou. Říká se mu Nový kostel a komunita města jej chápe za svůj i proto, že se mnozí z domácích loučili ve stěnách tohoto domu se svými blízkými. Město nemá místnost pro nenáboženská rozloučení se zesnulými. Užívá tedy Nový kostel a jeho strohé formy a výzdobu. V čase bohoslužeb je tu spousta lidí, mnoho dětí. Ale v běžném týdnu uvnitř nenajdete nic, než šedé židle a vepředu zvláštní stůl, jehož parametry nemůžete přesně určit, protože jeho autor – Karel Malich – na něm znejistil vše, co šlo. Jediná válcovitá noha se rozkládá na kusy. Do jednotlivých slupek se dělí, loupe a narušuje tak toky energie, které znemožňují soustředění, jak říkal autor. Také deska stolu je naprosto nepravidelná a ještě ji přeškrtnou dva napevno propletené kovové pruty. Z několika úhlů mohou svými čarami rýsovat horizonty kopců české krajiny. V desce stolu ale zeje díra, skoro jako oko rybníka. Možná tou nejistou kompozicí dal autor najevo, jak mu křesťanství připadá děravé a v rozkladu. Mohl těmi kopci a rybníkem udělat skicu domova, v němž spolu žijeme. Ještě pravděpodobnější ale je, že stolem popsal českou společnost doby normalizace. Ten nečas doprovázela jeho díla plná nejistoty a rozkladu, kam patří i ten stůl.
Zato na přední stěně jsou dva kruhy jisté a nepřerušené. Jeden přes druhý jako symboly úplnosti, dokonalosti, uzavřených dějin. Těm, kteří se přicházejí do Nového kostela rozloučit se se svými milými, pomáhají překročit práh smrti. Ptají se mne lidé, co to znamená a proč tu nevisí kříž. Nehrnu se do odpovědi a nechávám si popsat pocity, které tazatel má. Slyšel jsem už více výkladů: Dobro a zlo, bílá a černá. Ucelený kruh lidské bídy a jasný a plný kruh Boží milosti. Díra hrobového otvoru a bílý obrys rozzářeného otvoru po Kristově vzkříšení. Údajně se Jan Werich jednou vyjádřil na otázku: „Co vám říká kříž?! takto: „Já nevim. Mně se udělají kruhy před očima…“ No, a my tu máme ty kruhy a on je to vlastně kříž.
Ty kruhy jsou jako dva prsteny, jako dvě matematické věty či svérázné rovnice, které připomínám novomanželům při svatbě. Ty věty, tentokrát biblické, jsou obsaženy v textu prvního listu Janova, 4. kapitoly, verše 14 až 21:
„A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa.“ To si může dovolit říci Jan, který Pána Ježíše viděl na vlastní oči. Můžeme to říci také? S odvahou ano, protože jsme toho viděli už tolik, že to s bázní tvrdíme spolu s ním. Životní kolotoč už nás tolikrát dostal na kolena a nám nezbylo nic jiného, než se dovolávat Boží lásky v Ježíši Kristu. S Janem souzníme v jeho slovech: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni!“ A hned poté Jan vykrouží slovy první kruh: „Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.“ Točí se vše kolem člověka a nebo kolem Pána Boha? Záleží na úhlu pohledu, ale tady to vypadá, že se vše točí kolem člověka, jímž to začíná i končí. Nicméně: Bez Boha by to ztratilo smysl.
Snoubenci nás zvou na svatbu proto, že před námi všemi chtějí udělat výrazné prohlášení, jež má zahájit jejich společný život. Sňatek, svatba je dobrým zvykem, kterým vzniká manželství podle zákonů naší země a podle pravidel křesťanské církve. Skutečnost je však prostá: Je přítomen muž a žena a ti dva budou spolu. Zákon naší země v souladu s celou křesťanskou civilizací požaduje svobodné a plné prohlášení jejich vůle. Chtějí to udělat? Skvěle, jen ať to udělají. Stvrdí to dvěma malými kroužky, které si navlékají na prsteníčky.
Bývají nervózní, potí se. Ale nemohou se splést a nemají se nechat nikým plést. Lidé rádi řeční jak o Bohu, tak o lásce. Vymýšlejí nové důrazy, věrouky a náboženské techniky. A občas si za to ještě nechají platit. Všechny ty chytré řeči je dobré nechat plavat. Manželství má jasnou souvislost, matematické vyjádření vepsané do kružnice, do toho druhého kruhu: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ A tady se to začíná a končí Bohem. A přesto je to stejně tak i o člověku.
A pokud se díváte na popis prvního a druhého kruhu, pak vás napadne, že se místy vlastně kryjí, interferují. A tak jsme zase u těch dvou kruhů na naší kostelní zdi, které se kryjí.
Apoštol Jan svá slova nepsal do svatebního kázání, ale do církve, které musel připomenout to prolínání, tu interferenci ještě jinak: „Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“
Ta slova jsou obhajobou lásky před jejími nepřáteli. Obranou proti vnitřnímu nebezpečí, proti tragické záměně významů, proti znehodnocení lásky. Klasik představuje osud lásky, jako spalující žár a kolem lásky bývá v literatuře, hudbě i ve filmech nebezpečně mnoho mrtvých, mnoho bolesti a zklamání. Před sto lety veršoval zapomenutý básník Viktor Dyk: „Žel, to jsem viděl, co lidé láskou zvou: smrtelný zápas egoismů dvou, jež nepřejí si více ani míň, než: Můj buď! Má buď! Ne-li, tedy zhyň!“
Takové sobectví je výprodejem nekvalitních ideálů. Četli jsme, že někdo tvrdí: „Já miluji Boha,“ a přitom myslí jen na sebe a nenávidí svého bratra či sestru, no je to obyčejný lhář, odpovídá apoštol Jan a pokračuje s jasnou logikou. To dojde snad každému: „Kdo nemiluje svého bratra nebo sestru, které vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí.“ A aby bylo jasno, shrne to apoštol Jan podobně jako Ježíš: „A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra a sestru.“
Zvu vás na návštěvu do sedmi kostelů, které v Litomyšli máme. Přijdete-li do Nového kostela, uvidíte na zdi dva kruhy, které popisují také vaše manželství. A pro něj je vždycky naděje a blízká pomoc.
A jako podkást najdete příspěvek třeba zde, ale také na Spotify a dalších podkástových aplikacích.