Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Paidagógos

Slovníky říkají, že paidagógos nebyl učitelem, ale dozorcem, který popoháněl svěřené dítě, aby šlo do školy a aby do ní přišlo včas. Nezřídka s prutem či holí vymáhal paidagógos řád či slušné chování. Často to byl otrok, který se mohl cítit bezmocně, mohl se jen vztekat. Myslím, že mi v této chvíli rozumíte víc, než si dovedu představit. Samozřejmě, že dítě se cítilo taky bezmocně, protože do doby dospělosti nemělo žádné postavení v antické společnosti. To mi zase rozumí ty děti. Biblický text říká s ohledem na římské právo: „Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil.“ (Galatským 4:1-2)

Tato skutečnost má v biblickém textu ještě několik zrcadel, do kterých se chci podívat, protože mají smysl ještě dnes:

  1. Pedagog nemohl dítě zplodit, tedy dát mu život. (Tedy mohl, ale pak byl otcem – či matkou – a nemohl být pedagogem. Jak víme mnozí, kdo jsme zplodili a vychovávali děti, že tím, kdo děti donutil k učení jsme nebyli my a tím, kdo je něco naučil, jsme taky často nebyli my sami, ale někdo jiný, koho se zaujetím následovali.)  Víte dobře stejně jako já, co je to za bezmocnost, když nemůžete nic natlouct dětem do hlavy. Nemůžete nic změnit. Taková ta rodičovská bezmocnost.

    A ta na nás padá tehdy, když se jako rodiče necítíme být nic více, než pedagog. Zkoušíme všechno možné, občas běháme kolem svých dětí s prutem, zakazujeme a provádíme jiné formy násilí a stejně nic. Přinejlepším ze svého dítěte uděláme nesvobodné zvířátko, které jednou zopakuje naše chyby.

    Možná by rodiče potřebovali zvednout sebevědomí, že jsou víc, než pedagog, že jsou matka či otec a že tedy vložili do dítěte svoje geny a ono se jednou najde, docení všechno, co ve zplození získalo. Jasněže mají rodiče mluvit o tom, co dělají, proč to dělají a co tím chtějí dosáhnout. Určitě se mají před dětmi učit. Mají komentovat svoje prohry a přibližovat všem svoje objevy. Mají se stát čitelnými, mají se sami stavět do světla jiných a především do jasu pravdy z nebes.

    A určitě potřebují pozvednout mysl i učitelé, protože ani oni nejsou dozorci. Běžně vypotřebují největší energii na to, aby svěřené děti ukáznili a nedostanou se v potřebné míře k předávání toho, co mají svěřené děti a studenty naučit.

    Apoštol Pavel se považuje za otce, jistěže pozemského a ještě v přeneseném významu, ale je něčím jíným, než vychovatelem, než pedagogem. Není tu proto, aby křesťany nutil. Do Korintu se Pavel ozval naléhavě a s prosbou: „I kdybyste měli tisíce vychovatelů (pedagogů) v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium. Prosím vás: Jednejte podle mého příkladu!“ (1. dopis Korintským 4:15n) a Galatským křesťanům vysvětluje, proč nevěří síle zákona: „Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona.“ (3:21) Kdyby mohlo Desatero vychovat mravného člověka, pak by to stačilo, aby lidé byli spravedliví! Stejně tak nepomohou k životu žádná pravidla a hrozby.

  2. Ještě přesněji: Pedagogem, dohlížitelem byl podle logiky apoštola Pavla Zákon. Tedy mojžíšské předpisy, které člověka doháněly k zoufalství, protože ukazovaly jeho bezmocnost. Zákon člověka střežil, hlídal, poháněl, naváděl až ke Kristu: „Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce.“ (Dopis Galatským 3:23-25) Tedy zákon mohl mnoho, ale zcela zaručeně nemohl všechno. Nemohl zplodit dobro.

    Pomatenci všeho druhu jsou přesvědčeni o všemohoucnosti zákona. Sepisují přesné předpisy a dávají pravidla, která však vzápětí selhávají, protože si navzájem protiřečí s jiným pravidlem. Takovou legislativní komedii prožíváme dnes a denně.

    Zákony se stávají politickými zbraněmi. Pokud nemůže v demokratických poměrech porazit jedna síla druhou, pak se pokusí za své vlády vytvořit pravidla, která omezí tu druhou stranu. Zákony slouží jako politická beranidla. To je však už zvůle, která se sice může tvářit jako demokratické pravidlo, ale nemá s ním nic společného. Vůbec nemyslí na podstatu věci, myslí na politické vítězství a je jen otázkou času, kdy bude všechno naopak.

    „Dodržuj řád a řád podrží tebe!“ říká alibisticky vítěz, kterému se při tvorbě zákonů podařilo přehlasovat druhého. Zákon a řád nikoho nepodrží, to přece víme! Není k tomu napsán i kdyby byl sebelepší a nestranný. Jen se podívejte na soudy. Zákony drží u moci toho, kdo je umí šikovně vykládat a využívat ve svůj prospěch.

    S právnickým řemeslem se žel – téměř úplně – vytratila střízlivost v pojetí možností zákona, protože zákony mohou omezovat, snad i vytvářet prostor, ale zcela jistě nemohou nikoho motivovat. Na to nemají. Překvapivě moderně to říká apoštol Pavel v osobním dopisu Timotejovi: „Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně.“ (1. dopis Timotejovi 1:8)

    Zákon a pravidla není dobré rušit – pokud je to psaní pravidel na nás, je třeba je dobře napsat a brát ohled na všechny. Ten nejdůležitější zákon Boží jsme ale nepsali. Jeho autorství je na Pánu Bohu. Do Říma píše Pavel (3:19n): „Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ a dále: „Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona.“ (4:15) „Bez zákona je totiž hřích mrtev.“ (4:17) Zákony a tím spíše ten Boží není třeba rušit (3:31). Už jsme řekli, že je ten Boží zákon dobrý! Je dobrým pedagogem a dohlížitelem.

  3. Ale život nedá. Ten dává víra v Boží sliby. Jako dal Abrahamovi Bůh zaslíbení dávno před zákonem, tak platí nám zaslíbení: „Spravedlivý bude živ z víry.“ (Dopis Galatským 3:11). „Je tedy zákon proti Božím slibům? Naprosto ne!“ (Galatským 3:21) Zákon či pedagog není protikladem k víře či zaslíbení; zákon je vedle nich. Rozhoduje však silná motivace daná zaslíbením a uchopená vírou.

Tak souhrnem:

Reklama

Možná by se neměli rodiče a učitelé za každou cenu chovat jako paidagógos. Nutit a trestat zrovna není jejich úkolem. Pokud jsou nepřístupnost a tresty jejich jedinou oporou, prohráli. Ztrácí možnost ovlivnit a motivovat svoje žáky.

Na druhou stranu je řád jejich silnou oporou, musí dopadat na ně stejně, jako na jejich studenty.

Potřebujeme doslova vymazlit cíle, sliby, ideály a horizonty, které jsme dostali darem. Nic jiného nepotřebujeme tak moc, jako právě tohle!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama