Když posloucháte dva černochy z Nigeru, jak si za svítání při ranním ometání lůžek na pláži vyměňují názory, slyšíte vedle příboje také záplavu slov, živou gestikulaci a vidíte vyceněné bílé zuby. Tvář rámuje stejně bílé oční bělmo, jako zářivé měsíčky nad zorničkami. Hlas je vykřičený za ta staletí diskusí a válek a přesto ještě rezonuje v černém těle působivou barvou a tónem. Ukazováček říká jednou ty a podruhé tam, potřetí půjdeš a počtvrté nikdy. Ukazováček případně opisuje úhel od nadhlavníku kamsi a vy víte, že to nebude žádné milé místo. Trvá to tak dlouho, než si vyčtou všechny křivdy od pradědečka pro dnešek a pak to všechno rázem utichne, jako by to spláchla další vlna příboje, který omývá pláž. Napadá mne, že jsem tomu všemu mohl ze svého balkónu špatně rozumět. Třeba si tak vysvětlovali, jak se mají rádi…
Umění diskuse je základem práce městského, krajského, státního i evropského parlamentu. A zdá se mi, že se nám čím dál tím více nedaří diskusi vést a udržet. V mém městě, proslulém dobrou spoluprací, se vytrácí opozice. Před čtyřmi lety se do komunálních voleb postavilo šest kandidátek, letos jen pět. Kdekdo zaplesá, že ta šestá strana, ta komunistická, už nic nepostavila. Dobře, ale je to skutečně správné, že se čtyři strany koalice celé roky domlouvají bez zvláštního napětí? A že se budou pravděpodobně domlouvat od září zase? Jedna druhou potřebuje a všechny výzvy se řeší dohodou. Velice sejde na tom, zda si jednotlivé strany pravděpodobné koalice mezi sebou vytyčí témata, ve kterých dojde k potřebnému sporu a voliči budou mít čitelný důvod přijmout a nebo odmítnout dané téma, podporovat a nebo odmítat městskou vládu. Bylo by samozřejmě možné, aby se vláda rozdělila a vytvořila umělou opozici, ale k tomu v našem městě není atmosféra. Jsme natolik malá a čitelná komunita, že se na všem domlouváme na rovině koaliční vlády. Jinými slovy: Napětí a spory jsou třeba, není to nic zlého, ale společná podpora základních potřeb celé komunity je víc, než jednotlivé spory.
Skutečná opozice se samozřejmě neztratila, jen se vyžívá v hejtování, v osočování bez odpovědnosti volebního mandátu. A velice se to podobá diskusi dvou chlapíků pod balkónem. Výměna názorů je tak zlá a hlasitá, jak jen to sociální média dovolí. Rázem umlkne, aby jinde vzplanula znovu. Politik, který chce diskutovat, se v tom ztrácí a topí. Odpovídá na otázky, které měly zaznít jen jako výkřik a nikdo nečeká, že se na ně bude odpovídat. Odpověď se nečte a neposlouchá, ale běda, kdyby chyběla! V takové atmosféře současná vláda nesmlouvavě drží pozice a to je všechno, nač se zmůže.
Budu nesmírně rád, když se zformují nové volební strany v komunálním světě. Bude velice důležité, aby se do jednotlivých stran hlásili noví lidé a aby v nich také byli přijímáni. Jakkoliv nepodporuji žádnou stávající stranu, musím složit poklonu systému té pirátské, která si dá tu práci, aby nechala mluvit všechny. Dávné či nedávné kolapsy politických stran a hnutí ukazují, že zavedené strany nejsou schopny a nebo ochotny upravit vnitřní systém fungování tak, aby se předešlo opakování krizí. Alespoň zatím není vidět žádný posun.
Když si Kristus Pán zformoval svůj tým, pečlivě dbal na to, aby v něm byla a zůstala opozice. A jak je vidět, stálo mu za to, aby tam byly dominantní osobnosti stejně jako vyslovení radikálové. Už podle jmen učedníků je vidět, že tam chtěl mít i zélóty a příslušníky sikariů (to jsou dvě politické sekty židovstva kolem začátku letopočtu, které se neštítily politických vražd). To tedy byla ostrá opozice! Ježíš měl v týmu i parlamentní formu opozice v osobách apoštolů Petra, Jana a Jakuba. A na diskusi vše stálo. Ježíš si navzdory svým oponentům udržel své dominantní postavení.
V tom smyslu je před každou vládou, aby si živila a pěstovala opozici. Je přece nutné, aby přes zásadní rozdíly přístupů o svých nepřátelích mluvila pěkně. Vždyť Ježíšovo milování nepřátel udělalo nejvíce práce, byť to stálo i zradu a Ježíšovu hořkou smrt. Ale za tím koncem je vždy vítězství. Život – i ten politický – vždycky zvítězí. To křísí naši naději až dodnes.
A naopak opětováním nenávisti, vyčítáním, odvetami a politickými čistkami vymetáme cestu zase nějaké zélótské vládě, která se nebude štítit vůbec ničeho.
(Psáno pro magazín Proboha)