Dobrá rada všem otcům krásných slečen, kteří jinak oddávají jako duchovní různých církví či zastupitelé: Nikdy neoddávejte své dcery, ale vychutnávejte si svoji roli tatínka po boku své ženy. Tuhle sobotu přišla ta slavná chvíle, ve které jsem svou dceru svěřil do rukou muži, jehož si vybrala. Má ji rád a povede ji životem.
Do celé svatby jsem vpadl po hlavě. Na tak slavné chvíle mám lakýrky s koženou podrážkou, podědil jsem je po americkém spisovateli a novináři Alanu Levym. A taky se v nich tak cítím. Americky. Vykračoval jsem si po namoklé cestě ke kostelíku Filipa a Jakuba omámen okamžikem. Spěchal jsem pro klíč k toaletě, abych ještě někomu pomohl k úlevě před napínavými okamžiky. Pod několika schody nalévali do sklínek slzu slivovice a lidé pak vcházeli do kostela. Kdo chtěl, vzal si. Já z těch několika schůdků sletěl do náruče mladému muži, který v té chvíli neměl slivovici ani v ruce a ani v hlavě. Byl pozorný a já mu děkuji, protože zachránil starého pitomce, co mu nedochází, že lakýrky s koženou podrážkou kloužou, a ty americké zvlášť.
Ten zlomek sekundy předznamenal celou polovičku dne. Svatba byla krásná a to především proto, že se poskládala z přátel a zážitků našich dětí. List pozvaných dal dohromady život snoubenců. Byly tam nevěstiny spolužačky a kamarádky z Náchoda. Dnes už mladé paní s miminky pod srdcem a nebo v kočárku. Byli tam lidé z divadla, kde nevěsta začínala jako uvaděčka na brigádě. Odtamtud se znají také se ženichem. Do bílého oblékly snoubenku ženy, dnes mladé paní, které nevěstu doprovázejí už od biskupského gymnázia. A ona samozřejmě doprovázela je. Byli tam lidé z jedné školy a ze druhé školy. A spolužačky z uměleckoprůmyslové školy pak kmitaly s tácy a poháry. Připočítejte k tomu širokou rodinu z tradičního církevního prostředí, kam se odvážně počítám i já. A pak spousta hostů, kteří se vážou zase k životu ženicha. Další najdete někde v životopisu obou dvou. Ve studiu ALTA potkala má dcera Moravanky, které ji uvedly do horňáckých tradic. A tak jsme s manželkou nevěstu přiváděli k oltáři za zpěvu tklivé písně, někdo by řekl za pláče houslí a něčeho mezi křikem a jekotem zpěvačky. Ta píseň má ale sílu, řeknu vám…
A právě to společenství tak pestrých lidí dělá tu svatbu, její napětí i atmosféru. Její krásu a samozřejmě zranitelnost. A proto mi na té svatbě bylo tak dobře. Ať svatebčané říkají, že chtějí svatbu malou a nebo velkou, myslí právě tohle. Chtějí svatbu s lidmi, které mají rádi a s nimiž je jim moc dobře. Ti lidé přijdou s kaštanovými listy ve vlasech a s pomalovanými tvářemi, jako indiáni. Nebo s čínským drakem na krásném saténově hedvábném černo-zlatém plášti. Nesmí chybět starosvat s bezchybným vystupováním a růžovým megafonem. Umí to, je od divadla. Byla tam fotografka s tak krásně čitelnou mimikou umožňující rychle nahlédnout do citlivé duše třeba při tom, když se novomanželé políbí tak rychle, že ona s kamerou nestíhá ani přeběhnout a už vůbec ne zacílit fotoaparát. A opět husličky a nebo trumpeta, starobratrské písně a písnička Jardy Svobody, kterou zpívaly Otcovy děti: „Půjdeš-li vodou, nestrhne tě proud…“
Ale co mne zaujalo a zaměstnalo snad nejvíce, to bylo čepení mladé paní. Vlastně jsem to nikdy nezažil a nedocítil jsem ten smutek i tu krásu. Smutek trochu zaniká, protože nevěsta, jak se mladé paní říkalo do narození prvního dítěte, má dnes méně obav o zoufalá překvapení z narození postiženého a nebo mrtvého plodu. Nevěsta dnes neodchází zabydlet dům svého ženicha v němž čeká tchýně. Až na výjimky, samozřejmě. Nevěsta je dnes daleko více emancipovanou osobností, která počítá s vlastní kariérou, důstojným postavením a příjmem.
Co nezaniká a zůstává i dnes navýsost potřebnou stránkou čepení – je kolektiv žen, které v přechodovém rituálu vítají mezi sebe další členku. Poskytují jí důstojnost svého stavu, ujištění o sounáležitosti, poradenství a podpoře v těch nejpřízemnějších věcech lidského života. Něco podobného, co poskytuje v moderních dobách odborová organizace nebo profesní sdružení. Jakýsi cech, který samozřejmě může zvlčit v politickou antimužskou stranu, která zanese lidské soužití nechutí ke kompromisům, vymaže jemnost vyjednávání, kouzlo lásky a něhy. Zůstane jen ženský kšeft. Ale ani toho bych se nebál. Kolektiv začepených žen může výrazně pomoci, dodat odvahy, dotáhnout, co vlastní rodina nevěsty neuměla a nedala. Je to přesně to, nač myslel i apoštol, když napsal v biblickém textu Titovi radu, která není adresována přímo jemu, ale ženám: „Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ (2:3-5) Pokud mne někdo napadne za nepříležitá tvrzení apoštola, protože je přece jiná doba, odpovím, že vždycky byla jiná doba a velmi sešlo na tom, zda tato slova vykládal někdo jako moudrý otec a nebo mužský šovinista. Pokud někdo zmíní genederovou nevyváženost, dodám, že si apoštol Pavel před těmito chytrými radami ženám vyšlápl také na muže: „Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti.“ (2:2) Je totiž až příliš mnoho mužů, kteří se opíjejí hrubostí, sprostotou a nerozumnou netrpělivostí. Kolik zničených životů jak žen, tak dětí mají na svědomí! Je to tak! Ale to v této chvíli přesahuje rozměr mojí poznámky. Já jsem jen chtěl říci, že život pokojné domácnosti se dá naučit, že se dá vyučovat, podporovat a rozvíjet. Sice se dnes dělá příprava na manželství, ale po pravdě, pořád je to dost bída. Pan farář tomu houby rozumí a nevyzná se v tom, i když nosí sukni, dokonce vrstvenou. A tak jsou tu skutečné ženské, které nevěstě poradit mohou. A tady v těch zpěvech a rozhovoru o čepení mi to přišlo hodně jasné: Některé tradice a rituály by se měly držet!
Zvukem třeba tady nebo na běžných podcastových aplikacích.