Dneškem, popeleční středou 17. února, se začíná postní období před Velikonocemi. Bouří se to ve mně, jako ve vás: „Cože? Vždyť už se postíme celý rok! Ztrácíme možnosti výdělku, postrádáme některé své milé, protože je nemoc přemohla. Postíme se od vzájemného setkávání a radostí toho nejobyčejnějšího života. Neodpočinuli jsme si na dovolené. Nemáme v Litomyšli domácí ani zahraniční hosty. S respirátory na tváři popadáme dech a tolik bychom si přáli vakcínu, ale ani tu nám ještě dlouho nikdo nedá! I od té se postíme…“ A dalo by se pokračovat. Nestačilo by tohle odříkání?!
Pokud nám půst někdo popsal jako nedostatek, pochopitelně protestujeme. Nemáme mnohé, nač jsme si léty zvykli. Spíše to ale vypadá jako zaražené vycházky na internátě. Prcháme z domova mládeže po okapové rouře. Vychovatelé nás buzerují, jeden chce tohle a jiný zase ono. Zakazují poměrně nekoordinovaně cokoliv, co by se dalo po domluvě udělat jinak. Protože z nás dělají malé haranty, nemají důvěru a ještě méně úctu, cítíme se okradení, zbavení samostatnosti a s pověstnou českou vynalézavostí podlézáme závoru, kde můžeme. Ještě se najdou pomatení vlajkonoši, kteří vedou dav – sami neví kam – ale hlavně, když přijde průšvih, ztratí se jako pára. Mohl bych ty nezvedené studenty jmenovat, ale ničemu by to nepomohlo.
Půst popsaný v začátku čtvrté kapitoly Matoušova evangelia nepopisuje nějaké ozdravné hladovění, jak bývá půst někdy představován. Ani zaražené vycházky, není to trest ani sebetrestání. Je to ohled na své možnosti, je to střízlivá karanténa (což je podle Benátčanů lhůta pro námořníky, kteří připlouvali z východu s hrozbou morové nákazy). Ježíšův pobyt na poušti je karanténou před intenzívním kontaktem s učedníky a se světem. Však se v půstu ukáže ryzost Ježíšova zdraví a sil. Ježíšův půst je tedy ohledem na druhé, respektem k Otci v nebesích.
Ježíš na poušti vyhladověl, zoufale lační po životě, po zájmu nejbližších, po oddychu a společenství. Je sám, trpí hladem a žízní. A navíc, evangelium text nepochopitelně uvádí slovy: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ Tak on šel půstem vstříc nějakým pokušením? A dokonce jej tam Duch Boží vedl? Ano!
Trpíme-li nouzí všeho druhu, procházíme bídou svého lidství. A při tom půstu nás napadá leccos. Pokušení nevyjímaje. Ďábel v Matoušově evangeliu předkládá znavenému Ježíšovi tři šílené nápady. Pitvoří se a hraje své role s ohromnou touhou po úspěchu. Píše se tu: „Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Přistoupil k té trosce bytí, k lačnému Ježíši. A chová se jako patron a pečovatel. Zahrál si na anděla, který Ježíše obsluhuje. Jeho návrhy znají všichni, které napadne, aby se nějak obstarali. Aby si stvořili soukromý ráj. Když Ježíš odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.’“ pak tím říká, že kameny jsou kameny a chleba je chleba. Ježíš nikdy nečaroval, nesuploval stvořitelskou moc Boží. Když nakrmil zástupy, vždycky dělal chleba jen ze chleba.
Pak mu ďábel promítne svou virtuální realitu. Stává se Ježíšovi průvodcem. Tak daleko jde jeho divadlo. Je na poušti a přesto ve svatém městě, kde Ježíše „postaví ho na vrcholek chrámu“, což samo o sobě působí komicky. Co si ten pokušitel o sobě asi myslí?! „A řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!’“ Ježíš se s ďáblem nebavil, odsekl mu úsekem ze zákona Mojžíšova: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“
Pokušitel pokračuje v projekci. Na plátně je nový obraz: „Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ A Pán Ježíš se těmi obrazy vzrušit nenechal. Nepřitakal mu a ani mu nevymlouval jeho vize. Zacitoval opět slova ze zákona Mojžíšova: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.’“ Všechny ďábelsky živé obrazy vysokého chrámu a ještě vyšší hory jsou mýtem, který si pokušitel opakuje a snaží se v nich hrát důležitou roli. Ten ďábelský neklid je ale pokušitelovým zoufalým údělem. Po téhle projekci ďábel beze slova vysvětlení opouští scénu. A nastupují skuteční andělé.
Přeji si s vámi v půstech těchto dní, abychom v tom, čím nás Pán Bůh provádí, nepodlehli iluzím své jedinečnosti a nevytvářeli si své soukromé ráje. Abychom ve všelijakém půstu byli ohleduplní ke druhým a zůstali otevření bolesti druhých. Přeji sobě i vám, abychom nacházeli dobrá řešení a měli k nim vždy slovo Boží jako konečný argument. Dobře by bylo nevyhledávat okamžitá řešení na úkor lidí kolem sebe. A abychom se z hladu po úspěchu nezačali klanět nějakým představám či dokonce lidem. Přeji vám hodně zdraví a sil! Přeji vám i sobě vakcínu věčného života. A taky tu andělskou péči!
Ve formě podcastu tady.