Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Prezidentka!

Když jsem na obrazovce napjatě sledoval jak Bernie Sanders vyslovil podporu svému rivalovi v demokratických primárkách amerických prezidentských voleb, všímal jsem si jeho mimiky jako nikdy před tím. Vášnivá dikce, soustředěný výraz, náklon kupředu, levicové důrazy v té nejlepší podobě. Na druhé straně stařec, který si utírá nos kapesníkem. Joe Biden, nikoli suverén, ale tentokrát první muž. Asi by si hodně lidí přálo, aby byl prvním i na podzim. To je ale ještě daleko. 

Připadlo mi, že jsem něco podobného viděl na Slovensku, když pan Robert Mistrík v rozhodující chvíli vyjádřil podporu Zuzaně Čaputové, která svou kampaň začínala zdánlivě beznadějně někde na sídlišti s podporou arcibiskupa Róberta Bezáka. Ten mohl v tu chvíli nabídnout jen svou civilní tvář učitele z gymnázia.

Zdá se mi, že slyším trávu růst. Prezidentské volby jsou zdánlivě daleko. Rektor univerzity má svoji prezidentskou doménu a vystupuje – a nutno říci, že je zajímavé jej poslouchat – v aktivitách, které přinášejí v této chvíli celkem rozumná stanoviska. Před pár týdny ale složitě vysvětloval, jak je to na univerzitě s čínským vlivem…

Reklama

Vedle něj zřetelně deklaroval svoji vůli jeden, druhý a nezřetelně další muži. Žádná žena mezi nimi, všimněte si! A já nevím proč, mám dojem, že jsme svědky další sekvence českého mesianismu, spasitelského šílenství a zároveň upejpavosti zajímavých lidí, kteří nepatří do garnitury vůdců a bohatých.

Mesiášské nadšení, které neumí ustoupit, jsme viděli už v minulých volbách. Pánové dohráli svoji hru až do poslední stránky scénáře. Hráli na sebe, někdy nesmiřitelně. Nikdo neustoupil a až před posledním kolem se někteří pokusili vyjádřit podporu vítězi prvního kola.

Umíme to v mnoha podobách. Zahřeším teď vzpomínáním. Před dvaceti lety jsme seděli ve vile  v pražské Švédské ulici. Kolektiv úžasných osobností, který zauvažoval o nové politické straně. Čtyřkoalice se potácela a hrůzy opoziční smlouvy nás hnaly dopředu. Strana měla ještě před vznikem nad deset procent. Začali jsme objíždět republiku a sbírat podpisy na archy. Každý dal, co uměl a mohl. Někdo jen svou čest a práci. Kancelář jsme měli v pražské Perlovce a říkali jsme si, že „Nejsme žádné kurvy!“ Když jsme podpisy snášeli ze všech krajů republiky, ptali se nás překvapivě nějací pánové z jakési nadace, za kolik peněz jsme ochotni zmizet. Když jsem jim odvětil: „To byste nezaplatili!“ a nosil podpisy dál, netušil jsem, že v září 2001 nepadnou jen dvě věže, ale také někdo vymění zámky v Perlovce a prohlásí, že on je ta cesta změny. Napsal jsem mu na jeho zámek nad soutokem, že bych jej nezaměstnal ani jako uklizečku a začal s kolegy vymýšlet alternativu. A tehdy mne s kolegy lízla mesiášská plíseň. Snad jsme jen chtěli dohrát představení, mohli jsme se přece sbalit a utéct včas, jako mnozí. Taky by to bylo řešení, ale to nám nedala čest. Někteří z nás ještě bojovali o úspěch. Nestydím se za ně.  A už mnohokrát jsem řekl, že to nebyla špatná práce. Dodnes si všech kolegů velice vážím. Ale jen to, že vedle mne byl psycholog Slavomil Hubálek, kterého jmenuji jako jediného, protože je už na věčnosti, mne udrželo při zdravém rozumu.

Tyto zkušenosti mne vedou k několika tvrzením, které spolu s nezdolnou nadějí na dobrý výsledek dávám k dobru. Nepíšu nic světoborného. Spíše nechci, aby to zůstalo ležet v této době, kdy se víří kaly ode dna:

  1. Zcela jistě nemá šanci uspět žádný člověk z okruhu bývalého pana prezidenta Václava Havla. Nikdo z jeho generace, natož někdo z jeho přátel. Buď jsou už ve věku, v němž ani s týmem nezvládnou všechny opičárny volební kampaně, a pak také nikdo z nich není takovým šílencem, jako vítěz pro změnu parlamentních voleb na Slovensku, který se do mysli voličů vepsal bleskovou akceschopností a poměrně zběsilou rétorikou, aby pak po zvolení začal jednat jako státník.
  2. Je třeba hledat v mladší generaci, která už nechce zachraňovat a vracet republiku zpátky tam, kde byla. Je třeba hledat překvapivě a určitě, ba rozhodně i mezi ženami! A všichni, kdo půjdou do nějaké formy prvního výběru, se musí zapřisáhnout samým sobě, že odstoupí a podpoří jiného, když ztratí naději. Žádné spasitelské sny!
  3. Nemělo by nás nic překvapit. Z druhé strany bych určitě čekal výjevy toho největšího bizáru. Od strašení, přes okázalou prezentaci bohatství rozumu i peněz, vlezlé prezentace s pomlázkami, bezostyšné lhaní, naučené projevy psané mistry sociálních sítí až po náboženský tělocvik a hysterické scény. Čekal bych intriky, podvůdky a vyměněné zámky. Prostě všechno, co dovede velký bratr, v jehož magnetickém poli se nacházíme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama