Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Příběh vlajky

Vidím vlát české vlajky, slyším silná slova. Neslyšel jsem ale žádné pokání. Nikdo se nechytil za nos, že šel s tou vlajkou před třiceti lety v průvodu pod nápisy, že jsme hráz socialismu. Byli jsme spíše hráz nepořádku. Proletáři všech zemí se měli spojit a se sovětským svazem být na věčné časy a nikdy jinak.

Dnes se vlajka nosí zas. Vůbec nikdo si to nevyčítá, spíše hodně lidí opakuje, že minulost je už třicet let za námi a není možné se stále obracet zpět.

Napsala mi Daniela Seitz, Němka, kterou jsem poznal v Děčíně. Daniela patřila k nové generaci Němců, kteří nezažili válku. Vyrostla ale v době, kdy se v Německu všichni styděli za to, že jsou Němci. To kvůli tomu, co německý národ dělal ve válce. Učili se to ve škole, připomínali si hrozné věci proto, aby se už v žádném případě neopakovaly. Dříve v Německu nikdo nevyvěšoval státní vlajku, to se prostě nedělalo. Dnes už německá zástava vlaje podobně jako ve Švýcarsku, v Americe, ale i v Čechách na domech a úřadech. A nikomu to nepřipadne zvláštní. Dnes se hodně změnilo, mladí lidé už se nestydí za to, že jsou Němci.

Reklama

Daniela se pohybovala v devadesátých letech po Čechách a Moravě, potkávala se s lidmi a narazila na hluboce věřícího starého muže, který jí řekl, že už nikdy v životě nechce slyšet němčinu. Zažil ve druhé světové válce tak těžké věci, že by na ně velice rád zapomněl. Němčina mu je vždy vyvolá nazpět.

Ale druhá strana to také neměla lehké. Po druhé světové válce nebylo lehké žít v Čechách jako Němec. Příkladem je příběh Helgy Líbalové-Karnethové. Daniela Seitz se s Helgou seznámila někdy v roce 1991 v Děčíně, kam přijela s mladými lidmi z mládežnické organizace. Zaměřili se na střední školy v Děčíně a získali mnohá přátelství. Helga Líbalová, rozená Karnethová, mládežníkům z Německa a jiných zemí pomáhala nejenom překladem, ale také bezmezným přijetím.

Helga Karnethová se narodila 24.12.1925 v Unterpolaun, česky Dolním Polubném. To je městská část Tanvaldu. Později se jí narodil mladší bratr. V dětství téměř nikdy nemluvila česky, uměla jen pár slov. Jak bylo tehdy zvykem, už ve čtrnácti letech odešla z domu do služby ke své tetě do Příchovic, které se tehdy narodilo miminko. Ve stejné obci bydleli i její prarodiče.

První zaměstnání, ve kterém si vydělávala, získala u jedné tety v Tanvaldu. I tady pomáhala s dětmi. Ta rodina provozovala obchod se zdravou výživou, který byl součástí řetězce Reformhaus. Rodina byla vegetariánská. V šestnácti letech se dostala s jinou rodinou se dvěma dětmi z Desné do Berlína, přesněji řečeno do Potsdam-Babelsbergu. Otec rodiny zde pracoval jako režisér krátkých filmů. S nimi zažila v květnu 1941 první bombardování Berlína. V domě se zahradou ve čtvrti Wannsee sledovali, jak z nebe padají zápalné fosforové bomby. Rodina se poté vrátila do Desné.

Rok 1944 ji zastihl v Chrastavě (německy Kratzau), v libereckém okrese. Zde pracovala v organizaci Arbeitsdienst v zemědělství i v domácnostech. Pracovníci zde bydleli společně ve vile.

Práce v organizaci Arbeitsdienst ji v roce 1945  přivedla do Ústí nad Labem. Kvůli blížící se frontě byla fabrika na výrobu munice umístěna ve škole. Helga zde s ostatními vyráběla plynové masky a filtry do nich. Také vyráběli šrouby se závity, byla to špinavá práce.

V roce 1945 bylo bombardováno i Ústí. Při mohutném bombardování 19. dubna všechny dívky z fabriky utekly a protože hlavní nádraží bylo zcela zničené, utíkaly na nádraží Střekov. Odtud se přes východní nádraží v Děčíně dostali dobrodružnou jízdou v jednom lazaretním vlaku až do Liberce. Cesta trvala sedm hodin, protože pro nálety hloubkařů jel vlak velmi pomalu. Helga celou cestu strávila v jídelním voze.

20. dubna 1945, v den Hitlerových narozenin, už byla doma. Tam všichni stále věřili ve vítězství Německa. Pak i do Desné přišla Rudá armáda. Helga odešla do Příchovic pomáhat prarodičům. Vojáci Rudé armády znásilňovali ženy, v případě jedné rodiny to vedlo k tragické sebevraždě. Poté se vrátila k rodičům, 2-3 měsíce pracovala v Tanvaldu v textilní továrně. Otec Helgy byl mistrem ve sklárně, proto nebyla jeho rodina po válce odsunuta a mohli zůstat v Čechách.

Její otec však byl v letech 1946-51 vězněn. Zůstali bez ochrany a Helgu český pracovní úřad poslal pracovat do Hradce Králové. Nejprve v letech 1946-47 pracovala jako pomocnice v domácnosti, ve které se mluvilo německy, protože šlo o česko-židovské manželství. Paní domu byla židovka, která se zachránila díky falešnému lékařskému potvrzení, že má břišní tyfus. Ještě v této době mluvila Helga velmi málo česky. Teprve v letech 1947-50, když bydlela v rodině Švihovských a pracovala na částečný úvazek v lesní školce, se začala učit česky.

Někdy v roce 1949 se seznámila s jednou kadeřnicí z Trutnova, která byla poloviční Němka. Dostala od ní německou Bibli a pozvání do sboru Církve bratrské. Helga začala navštěvovat mládež a biblické hodiny ve sboru Církve bratrské v Hradci Králové. Všichni zde k ní byli milí, ačkoliv byla Němka.

V listopadu 1950 se stala křesťankou a v roce 1951 se zapojila do církevní práce. Když se později se vrátila k rodičům do Desné, navštěvovala shromáždění Jednoty bratrské v Jablonci a Tanvaldu, kde také zpívala ve sboru. V té době pracovala ve sklárně jako brusička a v papírnách.

V roce 1961 se nakazila tuberkulózou, na léčení ji poslali do Ústí nad Labem. Odtud dojížděla na bohoslužby do Děčína. V té době začala studovat na zdravotní sestru. Studium bylo v češtině a bylo pro ni opravdu těžké, přesto jej dokončila. Protože u ní ale znovu propukla nemoc, místo práce v nemocnici dostala invalidní důchod a vrátila se k rodičům do Desné.

Zde by byla ráda pracovala jako sestřička, ale v té době tam nebylo žádné volné místo, tak přijala práci ve fabrice v Tanvaldu. Z doby nemoci měla známé v Děčíně a tam se také seznámila se svým budoucím manželem, Jendou. V roce 1966  se měla s rodiči, bratrem, jeho ženou a dvěma dětmi vystěhovat do Německa. Helga by se ale ráda vdala za Jendu, a tak zůstala v Čechách. Její otec byl velmi proti tomu. Nakonec se v listopadu toho roku vystěhovali sami, Helga se přestěhovala k jedné známé v Děčíně a 1. července 1967 se vdala za Jana Líbala.

Po svatbě bydleli v Benešově. Helga našla práci jako zahradnice a později začala pracovat v benešovském BENARU. V roce 1969  dostali nový byt v Děčíně na Starém městě, kde spolu strávili dalších téměř 40 let. V roce 1971 navštívila Helga spolu s manželem své rodiče v Německu. Rodiče je přijali smířlivě a bylo to naposledy, kdy se spolu viděli. Tatínek zemřel ještě na podzim téhož roku, maminka o rok později. Od roku 1974  až do důchodu uklízela Helga v lékárně. Tak se alespoň trochu přiblížila práci, kterou chtěla vykonávat a nikdy nemohla – pro nemoc a svůj rodný jazyk.

Helga zemřela v létě roku 2022. Daniela žije opět v Německu.

 

 

Psáno pro magazín ProBoha