Skutečnost, že Ježíšova skupina musela z něčeho žít, zůstává v pozadí. Provoz Dvanácti, natož jejich doprovodu, něco stál. Peníze se vždycky našly. Ježíše mimo jiné podporovala také žena z královských kruhů: Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné (Lukášovo evangelium 8:3). Tyto ženy se o houf učedníků ze svých prostředků prostě staraly. Ježíšův ministr financí, Jidáš, byl tak trochu zloděj, ale nikde nemáme zprávu o nouzi celé komunity. I tak bylo všeho dost. Jen Jidáš měl stále málo. Naštěstí, některé finance nešly jeho rukama. Což jej dožralo. Vzpomeňte, bylo to tehdy, když žena vylila alabastrovou nádobku vonné masti na Ježíšovu hlavu. Tvrdil, že kdyby se nakupovalo centrálně, zbylo by i na chudé. Ježíšova smeč, že chudí jsou tu vždycky, na sebe nedala dlouho čekat. Znělo to sice zvláštně, ale Ježíš tím řekl, že chudým se dá stále pomáhat, aby se ze své chudoby dostali. Jde to dělat pravidelně a účinně. Na to však ministr financí neměl. Spravoval finance Ježíšova houfu jako svoji firmu.
Není divu, že pak Ježíše pod cenou prodal. Tedy asi to tak nemyslel, ale prodal. Třicet stříbrných, to byla cena za usmrceného otroka nešťastnou náhodou. Mojžíšův zákon nařizoval: „Jestliže býk potrká otroka nebo otrokyni, dá majitel býka třicet šekelů stříbra jejich pánu a býk bude ukamenován.“ (Exodus 21:32) Jidáš zřejmě dostal výplatu od politického sekretariátu izraelské samosprávy v týrských šekelech, které na sobě nesly znak císaře. „Pohanskost“ šekelů velekněžím a zákoníkům ovšem nebránila v tom je používat. Ve chrámových směnárnách je pečlivě směňovali na čistou měnu.
V kampani, zvláště k závěru, byly i nákladné dary. Nejenom ta zmíněná paní s alabastrovou nádobkou, ale také Josef z Arimatie a Nikodém, dva členové parlamentu, kteří Ježíše pohřbívali. Ti dva zaplatili docela slušné peníze za pohřební služby. Koupili plátno a vonné směsi. To nebyla jen lahvička, nakoupili přes třicet kilogramů silic a balzamovacích příměsí.
Zkrátka, kolem Ježíše peníze protékaly. A Jidáš je shromažďoval. Ježíš je neshromažďoval, ale užíval a nepohrdal jimi. Popsal ženu, která hledala peníz a vymetla celý dům, aby jej našla. Pak udělala slavnost, která stála možná více, než ten jeden peníz. Uchvátila jej žena, která dala sebe sama a spolu s tím své dva úplně poslední drobné měděné halíře do chrámové pokladny. U Ježíše nikdy nehrály roli samotné peníze.
Když šlo o daně, dokázal Ježíš předvídat, že ryba bude mít peníz v hubě. (Matoušovo evangelium 17:27) Týrský šekel se rovnal dvěma čistým, tedy vypraným šekelům chrámové daně. Roční chrámová daň Izraelity představovala jeden chrámový šekel. Ježíš poslal Petra k jezeru a Petr zalovil. Uměl to nejenom se sítí, ale také s udicí. A ta ryba s týrským penízem tam nepochopitelně byla! My bychom si hned postavili sádky a přemýšleli, jak chovat penízkové ryby; však se tak některým kaprům o Vánocích s nadsázkou říká.
Ježíšovy daňové povinnosti vůči císaři zůstávají nejisté. Platil, neplatil? Na přímou otázku neodpověděl přímo. Možná daně císaři neplatil. Nedělal ale politickou revoluci. Vyžaduje císař peníze? No, tak ať je má mít. Na šekelu jsou přece pohanské symboly! Tak ať si vezme to, co je jeho. Ale Bohu ať patří všechno, náš zájem, práce, radosti – a to včetně císaře. Celý svět je prostě Boží! Nad daněmi by neměl člověk spekulovat. Nezchudne jimi. A protože debata o daních císaři nebyla ve skutečnosti o penězích, nýbrž o politice respektive o politické léčce na Ježíše, pak si můžeme odpovědět ještě jinak: Náš život a naše politika se neodvíjí od daní nebo od dotací, ale od Pána Boha. Peníze tím vším protečou, Pán Bůh zůstane.
Zvláštně zněl poslední pokyn učedníkům před Ježíšovým zatčením v Zahradě getsemanské. „Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“ Oni mu odpověděli: „Neměli.“ Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.“ (Lukášovo evangelium 22:35n) Zatímco je do akce posílal bez měšce, aby jim nesplaskl a neničilo je, jak je prázdný a zároveň, aby neměli pokušení nadívat svůj měšec penězi, teď jim měšec doporučuje. Budou muset hospodařit, pojedou na svoje IČO. A kdo nemá měšec a mošnu, tedy nemá spíše co do něj, tomu je třeba prodat i ten plášť a koupit si zbraň. Plášť se jinak neprodával, to byla přikrývka a jediná jistota. Vzhledem k tomu, že Ježíš poznamenal, jak jeho popularita klesla k bodu mrazu a je považován za zločince, dozajista ani jeho pomocníci nemají příznivější rating a budou se muset tvářit a někdy i chovat jako ostří hoši. Horší je, že křesťané někdy mají měšec, mošnu, plášť a ještě k tomu ostrý meč. To je s nimi pak k nevydržení.