Čtyřicet let po válce jsem nastupoval v Děčíně na své první místo. Zdaleka už se nedaly stopy po válce číst tak zřetelně, jako v Sokolově dvacet pět let po válce. Tam jsem jako dítě slýchal v obchodě rázná slova „Skot!“ a bylo mi to divné, protože bych čekal, že se takové zboží najde v řeznictví. V knihkupectví to vypadalo zvláštně. Druhou možností by mohl být nějaký autor, třeba Scott Peck, jenže ten se tou dobou ještě u nás nevydával a lidé jej zjevně nekupovali. Teprve později mi někdo vysvětlil, že se jedná o zkratku pozdravu, což mi vysvětlilo i tu četnost používání: „Grüß Gott!“
Ve své čtvrté třídě jsem měl spolužáky Jürgena, Norberta, Karla, Helmuta a připadlo mi to zajímavé. Nechápal jsem přelepené a zapečetěné dveře poté, co se Jürgen s rodiči odstěhoval do Německa. S klukovskou zvídavostí jsem objevoval dlouhé nohy Zuzky, která zase měla řecký původ, krásné oči s dlouhými řasami a typický nos. Bezmezně jsem se zamiloval… Vím, že s námi chodil do třídy polský spolužák, jehož jméno bych určitě nějak pokazil svou výslovností. Znělo tak nějak jako „Křešek“… Byli jsme děti!
Patnáct let poté, v Děčíně, jsem už vnímal temné stránky války daleko zřetelněji. Navštívil mne jeden starý kolega, který sloužil po válce v Ústí nad Labem a popisoval mi, jak se bratři v církvi přeli o polstrované křeslo s vyřezávanýma nohama. Oba tvrdili, že je jejich. Ten druhý pak zvítězil poté, co prokázal, že si na zadní stranu fotelu napsal tužkou svoje jméno. Při návštěvě manželského páru dalšího kolegy jsme se šli podívat na domeček skrytý v údolíčku v Jalůvčí nad Děčínem. Ona byla Němka původem. Narodila se tam. Jakmile jsme zaparkovali a začali se rozhlížet, na zápraží domku se rozkročil statný muž a z očí mu hleděl hněv a strach: Němci!
Ale potkali jste i ve vlastních řadách unavené, zklamané, psychicky vyšinuté. Ne vlastní vinou, nebo Bůh suď, v jaké míře. Dožívali v mlčenlivém stáří. Z výzdoby a uspořádání domácnosti bylo občas znát, že německy hrázděné stavení vypadalo jako zemljanka. Nic jiného neznali. Nevětrali, nemyli se. Barevnost v módě volyňských Čechů, rumunských navrátilců či zelowských Čechů nedokázala skrýt ohromné zklamání. Starý statkář ze Sutomi pod Milešovkou, který vyslyšel naléhavé volání po dosídlení pohraničí, se zadlužil, aby mohl rozšafně obdělat hektary půdy ležící rok, dva ladem. A když začala pole nést, po osmačtyřicátém mu statek v Sutomi soudruzi sebrali a dluhy za něj nechali. Děda skončil v ústecké chemičce. Umřel brzo žalem, umořila jej prý ta chemička, zlí jazykové říkali, že to nebyla chemička, ale babička, které přeskočilo a pak byla na všechny jen zlá.
V jiném příběhu byla kdysi mladá paní, původně šlechtična psaná po německu von Krajka, všem potomkům po ní zůstala jakási ušlechtilost a krása. Předkové kdysi utíkali pro víru po Bílé hoře k Sasům a ona se vrátila zachraňovat Čechy se svým manželem, který v Ústí nad Labem otevřel salón a vynikal jako módní návrhář. Nechtěl se svého řemesla vzdát a tak skončil ve vězení. Jenže měl nemocná játra a vězeňská šlichta vykonala své. Před smrtí jej narychlo pustili domů, aby jim tu smrt nikdo nevyčítal.
Malé příběhy, nevýrazné, téměř zbytečné. Auta dnes krajem prolétnou po dálnici a vlak projede jako ocelový šíp po koridoru. V Praze či v Drážďanech jsme za chvilku. Přesto se ten kraj dodnes úplně nevzpamatoval. Řekne se: Stěhování národů, co bys chtěl!? Mnohé přikryje čas, ale jsem přesvědčen, že nemá takovou moc, jakou by mu lidé rádi přisoudili. Ta moc je Boží, není naše a přesto jí můžeme užívat, ba máme či musíme vzývat, protože je nám dána díky Ježíši Kristu jako nejvýraznější genetické bohatství. Biblický autor popisuje dobré řešení do starověkého města Kolosis. A ono platí dodnes do každé domácnosti a do každého kraje:
„Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv. I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.“ (Dopis do Kolosis 3:5-15)