Před sněmovnou se včera jakoby samozřejmě a pro některé lidi oprávněně objevila šibenice jako nástroj politického rozhovoru. Osobně si myslím, že je to test a to dost nešťastný. Někdo zkouší, co se ještě snese. Napíná se politická kultura k prasknutí. Nezajímá mne v tuto chvíli politický diskurz, to nechávám politikům. Pro mne je to jasně za hranou. Mne zajímají lidé. Nikdy nevidíte dovnitř obyčejných lidí – poslanců i prostých zaměstnanců státní instituce, kteří pracují za zdmi budovy. Nevíte vůbec, jaké myšlenky je při pohledu na zcela funkční šibenici mohou napadnout. Není to poprvé v naší novodobé historii, že extrémisté testovali kam až… Ale podle mého to v tomto případu bylo konkrétnější a nebezpečnější, než když byla šibenice kdesi na náměstí.
Píšu na pokračování o kaplanské službě mezi politiky. Čekám, že někdo řekne, že to pečování o duše politiků je specifický lobbing za církevní záležitosti. Někde to tak je, že je seelsorger po našem „dušpastýř“ a lobbista najednou, třeba v německém parlamentu. Ale to se k nám vůbec nehodí. Ty dvě věci nelze spojit a snad by to ani nebylo dobré. Církve mají mít svoje registrované lobbisty. Já vím, že zatím žádná registrace není, ale měla by být.
Francouzský kaplan tamního Národního shromáždění a Senátu je samozřejmě katolík. A na druhé straně je Francie samozřejmě nenáboženská, takže kaplan má přiměřené možnosti, ale je v pohotovosti. V královské Anglii je to zase dobře spojeno, takže Parlament má svoji kapli a milou černošskou anglikánskou prelátku v ní. A nikdo se tomu nediví.
A na druhé straně je mnoho zemí, kde nic takového není. Pokud ale zkušenost ukazuje, že specifickou službu doprovázení a naslouchání někteří politici a jejich spolupracovníci vyhledávají, pak je dobře o tom přemýšlet.
A proč o něm jde řeč až teď, když se změnila vláda? Budu mluvit osobně. Kdybyste chtěli hledat začátek mého zájmu o politiky, tak je v pohraničí po roce 1998, a pak i po roce 2002 po volbách do zastupitelstev obcí. Tehdy mne požádal místostarosta jednoho původně okresního města o pomoc, protože z nějakých důvodů potřeboval pravidelnou osobní podporu. A víc ani po letech neřeknu. Ostatně i v onom pohraničí se veřejně a tiskem slibovalo za opoziční smlouvy vyvěšení na stožár veřejného osvětlení všem zaprodancům s Havlem v čele a dalšími pokračuje. Zcela jmenovitě.
Ale ne všude musí být specifický kaplan vyčleněný pro takovou službu včetně prostředků na plat. Pokud by to někdo měl dělat v plném úvazku, pak se na něj mají skládat věřící, určitě ne stát. Určitě je dobře, že v Česku je odluka církve od státu, protože takovou službu na všech úrovních je dobré poskytovat bez dotace ze státního rozpočtu, jak je to třeba u policie a nebo ve vězeních, respektive z hospodaření, které je v nemocnicích ze zdravotního pojištění. Tady je třeba mít jiné zdroje k službě, na které by se měli skládat sami věřící či dobrovolní dárci podporující tuto práci.
Dokonce by bylo normální, kdyby si takovou odpovědnost v malém městě či obci střídali správci farností třeba po půl roce s tím, že by na nástěnkách kostelů měl viset seznam zastupitelů. Jak oni, tak zaměstnanci úřadů by mohli kdykoliv volat. A milí věřící by se měli pravidelně modlit, bez rozdílu vyznání a názorového zaměření politických stran. Prostě za všechny. Jak to ostatně od roku 2012 dělá aktivita adoptujsipolitika.cz Ti, co nás zastupují, jsou totiž také jen lidé.