Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Tekutý hněv?

Litomyšl, 6. července 2020 pod lipami na ekumenickém shromáždění k připomínce Husovy smrti

Mám kázat na připomínku upálení Mistra Jana Husa, ale ona to na tomto místě musí být tak trochu táborová řeč. Myslím tím, že jsme venku pod lipami a že může někdo zaslechnout třeba jen větu, jeden odstavec. Je to táborová řeč také tím, že se pokusím o věrnost slovům Mistra Jana a věrnost slovům Písma svatého věda, že všechny zdroje spotřebováváme, přetavujeme a prožíváme nutně ovlivněni dneškem a tímto prostředím. Vím, že mne pochopíte po svém… Ostatně: Jan Hus byl také synem své doby. A divil by se, co se jeho jménem říkalo pár let po jeho smrti. Každého z nás formuje jeho doba. Více, než si připouštíme. Je to tak. Ať je nám tedy Pán Bůh milostiv!

Reklama

Podívejme se tedy na Husovu dobu, na naše dějiny: Když císař římský, Karel toho jména čtvrtý, žil ze všech sil svoji dobu vrcholného středověku, myslel to nejlépe, jak uměl. A je lehké, ale pošetilé mu to vytýkat.

  • Země obratnou vládou bohatla, oplývala ostatky svatých a s nimi spojenými průvody, kde se vystavovaly k uctívání
  • V českých zemích se ozývaly cizí jazyky a celé oblasti byly svěřeny Evropanům, kteří ale nemysleli evropsky, nýbrž po svém, mocensky. A to nutně muselo jednou dozrát k národnostním střetům
  • Architektonický koncept Prahy jako nového Jeruzaléma rostl spolu se zbožnou představou o důležitosti města. Zatímco se stavby v následujících bouřích někdy i ničily, mylná představa o spásné důležitosti Prahy přetrvala
  • Univerzita, vzdělanost, umění rozvíjely své chápání světa. Ale stávaly se nesrozumitelnými, pro běžný a těžký život nepoužitelnými. V následných bouřích vypadaly jako brzda pokroku
  • Rostly kostely, kláštery i jejich moc a bohatství, církev propracovala liturgii kleriků bez potřeby účasti laiků. Kněz měl ještě i v bouřné době po Husově smrti důležitost, důstojnost a vážnost, která mu zjevně nepatřila. Však – byl to jen člověk
  • Když byla řeč o císaři Karlovi, tak hned jeho potomci, ambiciózní muži, nebyli šťastni. Václav čtvrtý, kterému ležela na bedrech odpovědnost a nic kolem už nešlo tak snadno a s rozmachem, jako před tím. A Zikmund, Sigiusmund – česky snad Vítězslav či slavný vítěz, jenž potřeboval především zvítězit. Jeho diplomacie v řeči sedmi jazyků, kterými mluvil, oslňovala, ale neuchvacovala velké ani malé. Na to byl příliš namyšlený a vzteklý (což měli Lucemburkové možná rodově). Jak lidské. A jak osudové!

Starosmluvní Izajášův text nám připomíná, že to pohodlné odírání jednoho druhým, slabého bohatými velmoži, probouzí nejenom tekutý hněv, který vyplavuje revoluce, ale také hněv Boží. Tekutý hněv lidí pak drásavě káže mravy a stíhá všechny člověčiny. Na místě Božím neodpouští a nezmocňuje k novému životu, ale trestá, ba zabíjí. Zabíjí, aby byl za chvíli zabit. Požrán bouří, kterou rozbouřil. Na rozdíl od toho, Boží hněv opakovaně – jak je na začátku Izajášova proroctví znát  – volá „Pojďte, projednejme to…!“ Vyjednává, nelicituje zlevňováním viny, ale otevírá nové začátky odpuštěním za vysokou cenu.

Jistě můžete namítnout, že jsem rýsoval historický pohled hůře, než byl. Že proti úpadku dělali všichni, co mohli. A že byla přece bratrstva obnovující život víry s humanistickým nasazením skutečné služby potřebným. Ještě, že byly ty univerzity, práce učenců a kazatelů…

Ale nic z toho nemohlo ubrzdit hluboký rozkol ve společnosti. Nic z toho nezastavilo hordy malých, ale i větších, kterým se hodilo přepadávat a loupit. Když lapky vysála z českého království nějaká válka, kde uplatnili svoje řemeslo, byl chvilku klid a všichni si oddychli. Neléčená bolest chudoby, vykořenění, snad už i národnostní třenice a rozkoly. Hus se z pohodlného univerzitního kněžíka, který měl rád měkká roucha, stává v té době kazatelem evangelia, které volá po obnově lidských srdcí. Zariskoval s Kristem jako apoštol: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista.“ (Filipanům 3:7-9)

Tekutý hněv lidí, vyplavený později v husitských bouřích, byl Janu Husovi cizí. On káže a věří v evangelium. Je politicky naivní, protože nepředpokládá zlé. Chce se v Kostnici nechat poučit, touží disputovat. Zapomíná, že je před říšským soudem převlečeným za církevní koncil, kde nic nemůže dopadnout dobře, ani kdyby odvolal, jak se po něm chce. A ještě něco: Mistr Jan také odmítal laborovat nad povahou chleba a vína na oltáři. Nefilozofuje, káže a podává. Říká: „Tajemství svátosti oltářní jde nad smysly a nadání pouhého člověka, ješto od tohoto pouhého člověka zde na světě nemůže být pojato ani pochopeno.“ Všelijaké filozofie horlivě probírala každá strana bouří i po Husově smrti. A to ze všech sil. Copak netrvaly stálé hádky o to, co se vlastně děje při eucharistii, nevyslovovaly se přísné důrazy a zákazy? Copak nebyla u husitů divná až magická úcta k hostii, která ospravedlňuje snad i vraždění?

Každého formuje také jeho doba, současné pochopení historie i evangelia. I my jsme po hojných deseti letech došli do okamžiku, ve kterém se pomalu hromadí nashromážděný tekutý hněv. Kdo neví, o čem mluvím, tak ať naslouchá tomu, co se říká a píše. Taková slova, tak tvrdé soudy, které se vymykají všemu rozumu. Pocit důležitosti národa přetrvává a tak se objevuje národnostní nesnášenlivost a nechutě. Nemůžeme se věnovat slabším, potřebným, běžencům a sténající přírodě. To my a naše břicha volají po záchraně. Hledají se viníci jakéhokoliv nezdaru, neodpouští se. Moralizuje se. Řešíme jednotlivé a nutně rozdílné důrazy svých církevních uskupení s takovou odsuzující úporností, že je to až zarážející. Myslíte si, že je to křesťanské? Myslíte si, že to někoho zajímá, jak zrovna my chápeme chléb a víno na stole Pánově?

Sestry a bratři, přátelé, hosté:

  1. Je čas zastavit se a pro velké bohatství našeho povolání, pro dobrý osud, který nám poskytuje evangelium, se učit od Husa a našich otců z různých tradic. Jak říkal apoštol (parafrázuji): „Poznat Krista, moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení.“ To rozhoduje, ostatní je služebné a případné. „Brát na sebe podobu jeho smrti, abychom tak dosáhli zmrtvýchvstání.“ Postavit si Krista jako vyššího, než všechno to naše
  2. Je čas začít počítat s tím, že ve službách pravdy a lásky není a nebude přízně světa. Že je třeba proplouvat „s opatrností hadů a prostotou holubic“ jak říká Ježíš v evangeliu. Přičemž Pán myslí na ty prapůvodní vlastnosti hada a holubice z knihy Genesis. Had byl v ráji nejzchtralejší ze vší polní zvěře, ale to není možno pochopit jen jako rafinované zlo, jak to překládáme a vykládáme. Ale opatrnost hada je podle původního textu v poznání, dovednosti, dokonce civilizovanosti  a moudrosti, jak to chápou původní jazyky Bible. A podobně holubice, která si nezadala s nečistotou, ale vracela se k Noemovi do korábu po potopě zas a zas. Až ve chvíli, kdy mohla hnízdit, zůstala mimo loď
  3. Je čas dát prostor Duchu svatému. Mluvit i s nepřáteli. Neskandalizovat zlotřilé velmože, nepřitvrzovat, neobracet se zády k fízlům a trollům. Nenadávat lidem bez širokého rozhledu. Těm, kterým stačí oslovení „čau, lidi“ přijít ještě s mocnější blízkostí a pochopením. Jednomu po druhém se věnovat, ztrácet čas. A kde skončí debata, tam stát před lidmi zranitelně svědecky, s důvěrou v Božího Ducha, který dá ta pravá slova. Hus se z univerzitního učence v posledních chvílích svého života stal Ježíšovým vyznavačem bez proklínání a hněvu. Ještě na hranici, jak nám to zachovali svědkové upálení na břehu Rýna, se odvolával ke Kristu. Nevolal po soudech nad vrahy. Pokorně prosil o Boží milost nad sebou samým. A to se vpisuje hluboko do života všem, kteří ty viděli a podnes slyší.  Amen

Poznámky:

  • Mistra Jana Husi Sebrané spisy, svazek I, Flajšhans, Praha 1904, str. 255
  • K hadovi z ráje: Filip Čapek, Kazatel, zneklidňující kniha pro neklidnou dobu (CBS AV ČR 2016), píše o hříčce z Genesis 3:1 a 7, v níž jde o to, že lidé chtěli být také moudří a chytří árúm a zjistili, že jsou nazí éjrom (hebrejské árúm o hadovi je v Septuagintě řecké fronimos.) Civilizovanost je stav, který vychází z určitých hodnot, je to vědomí autority nad sebou, respekt k symbolům a úcta k pravidlům, pocit zodpovědnosti a potřeba přijmout i předat dědictví a úkoly.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama