Společnost se zabývá věcmi, které si před pár lety ještě nedovedla ani představit, proto vzpomínání na násilnou smrt, která byla inscenována na Staroměstském náměstí jako poprava sedmadvaceti pánů, je pro některé jedince velmi zajímavé a zároveň většinové společnosti nesrozumitelné. Pro drtivou většinu našich spoluobčanů není takové vzpomínání hodné nějaké zvláštní pozornosti.
Skutečně, a Bohu díky, neproudí našimi vnitřnostmi žluč a nevládne nám z jedné ani ze druhé strany potřeba připomínat násilnou minulost. Nepotřebujeme přitvrzovat ve vzájemných vztazích. To samo považujeme za dar, protože tu i onde ve světě vášně naopak propukají. Devastují společnost i tam, kde to málokdo čekal. Je to dobře, že spolu nepotřebujeme bojovat. I proto, že díky tomu je klid na bádání a připomínání jednotlivých zlomků života, drobností a různých stran jedné mince našich dějin. Není třeba hlásat, že byli jedni hodní a druzí že zase zlí. Ostatně, tak to nikdy nebylo a není.
Jedním z pánů, kteří byli 21. června 1621 sťati, byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Šlechtic, politik, diplomat, cestovatel, spisovatel, a také hudební skladatel. Renesanční osobnost. Víme o sto padesáti kresbách, kterými doplnil cestopis do Svaté země. A ze všech hudebních skladeb máme čtyři dochované skladby. Někteří tvrdí, že až sedm…
Na Staroměstském náměstí při vzpomínce na událost v podvečer 21. června 2021, tedy v den 400. výročí exekuce, zazní jedna z těch čtyřech dochovaných skladeb Kryštofa Haranta. Šestihlasé moteto s názvem: „Ti, kteříž doufají v Hospodina“ (Qui confidunt in Domino) je složeno na text 125. žalmu. Kryštof Harant jej složil na cestě do Palestiny a bylo otištěno jako příloha k cestopisu.
A ještě jednou Kryštof Harant: V neděli 15. srpna tohoto roku se jako úvodní akce Litomyšlských dnů barokní tradice ozve při biskupské mši v pontifikálním stylu, kterou poslouží bratr biskup Pavel Konzbul, titulární biskup litomyšlský, další skladba Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdužic. Pětihlasou mši „Missa quinis vocibus super Dolorosi martir“, jejíž hudební předlohou byl ve své době populární madrigal Lucy Marenzia: „Dolorosi martir, fieri tormenti“, provedou hudebníci ze souboru La Bilancetta. Zpívat o bolestivých mučednících, jak říká název, má v případě života Kryštofa Haranta zvláštní význam.
Někomu mohou cukat koutky, protože to je až úsměvné, když po takové skladbě půjde městem procesí k mariánskému sloupu. U sloupu se odehraje dobová mariánská pobožnost při příležitosti slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Úsměvné je to proto, že takové věci se děly jako součást rekatolizace, která následovala po spektakulární popravě a devastující změně majetkových poměrů spojené s exilem velké části šlechty i prostých lidí. Tomuhle by možná mrtví ze Staroměstského náměstí asi nepřisluhovali.
A podívejte, dnes je to možné, aby se takové věci propojovaly. Na Staroměstském náměstí bude vedle sebe stát evangelický předseda Ekumenické rady církví v ČR a katolický biskup. Taky to jde. Střízlivě přemýšlíme a hledáme cesty, protože máme sloužit zcela většinové společnosti, která je jen jemně navoněná křesťanstvím. Proto potřebuje slyšet jiné důrazy, než staleté náboženské půtky, nepotřebuje vykřičníky a důrazy, které dnes pro většinovou společnost nemají valného významu.
A jaká témata jsou důležitější? Pravda, právo, otevřenost, dialog, střízlivá ekonomika a zachování – tedy alespoň udržení života toho stvoření, které je kolem nás. Na těch věcech sejde a těm společně žehnejme!