Obyčejná stavebnice, ale dokáže dát dohromady děti, rodiče, ukrajinské běžence. Všichni ztichnou a staví! Stavebnice je prostě bezpečně mezinárodní. Je fakt, že s postavenými vrtulníky se v této chvíli bojuje nad Ukrajinou a podobně. Ale než se ty vrtulníky, lodě, policejní stanice, bagry a zahrádky postaví, je to chvilka soustředěné práce. Děti se zaberou do návodu, hrabou v krabičce jako kuřata na mlatě a staví.
A tu vám najednou: „Tady chybí to červené kolečko, to se nedá postavit. Můžete mi dát jinou stavebnici?“ Vyjdete malému vstříc a ve velké stavebnici sesypaných zbytků najdete přesně to kolečko, které malý potřebuje. Jen je oranžové a ne červené. Nesete ho vítězně ke stolu, protože jím bude autíčko zcela hotovo. A jste rázně odmítnuti: „Ne, to není ono. To je oranžové…“ A tu stavebnici s autíčkem ten synek ještě významně odsune. Chce stále jinou!
Co je špatně? Podle zkušeností, to dítě chce stavebnici v krabičce. V pytlíčku to není ono. V té krabičce kuře lépe hrabe. Chce ji s návodem. Chce ji úplnou. Svět má být přece přesný, dokonalý a uspořádaný.
Špatně je to, že velká krabice se zbytky děti nezajímá. Tvořit bez návodu, pouze s touhou využít tvary, barvy a možnosti, to je málo.
A pak je špatně, že dokonalost tvarů a barev těch kostiček, koleček a všeho dalšího paradoxně zlenivěla naše děti a představila jim svět takový, jaký není a nikdy nebyl.
A nakonec je špatně to, že rodiče často nejsou jiní. Chtějí svět jasný, bez složitostí, spočítatelný, dokonalý a bez chyby. Nebudou vyjednávat, prostě to chtějí. A tak to bude! Příběhů na toto téma mám mnoho, ale každým bych někoho svlékl do spodniček, tak je neuvedu. Ale prosím, když už nám svět ukázal kousek pravdy, když se odkryl alespoň cípek krycí plachty luxusu, je na čase pokorně přijmout skutečnost a začít tvořit.
Tamta vláda, dnešní vláda… Co po nich chcete? Jsou to je vlády… A nikdo z nás si nedovedl představit to, čím teď všichni procházíme. Pojďte hrabat v krabici života a stavět to, co je třeba a co pomůže.