Předkládám čtenářům několik slov nad knihou, kterou napsal Rob Bell, jmenuje se Láska vítězí. Kniha je s podtitulem – o nebi, pekle a osudu každého člověka. Vydal ji Biblion, 2020, přeložil Alexandr Flek. Originál vyšel v roce 2011 v nakladatelství Harper Collins Publishers a The New York Times knihu zařadil mezi bestsellery:
Než začneme tuhle knížku číst, je třeba se postavit na pódium, na kterém stojí autor. Žije v Los Angeles a přejel do San Francisca. Má tu mít přednášku v nějakém sále. Zrovna Kalifornie není státem, jak si stát představujeme my. Přejedete z jednoho „okresu“ do jiného a vše je jinak. Jeden je třeba více latinos a jiný zase více evropský a nebo čínský. Závazná pravidla, prázdniny, karantény a taky víry a typy křesťanství si nastavují ti, kteří tam žijí. Proto je Rob v jiném světě, když přijede do San Francisca přednášet.
A je třeba vnímat také autorovy posluchače, kteří těžce polykají, protože se jim – stejně jako nám – zdají slova Roba Bella téměř rouhavá. Venku stojí zástup lidí, mává rukama a řve: Nebe a peklo? Jasně: „Věř, nebo shoř!“ tak to mají někteří na bílém triku. Kalifornský kazatel Rob Bell, padesátník podepsaný pod deseti knihami, demontuje běžné představy o nebi a pekle. Dělá to téměř s potěšením jak posluchačům přednášky, tak čtenářům knihy. Těm, americkým evangelikálům i katolíkům, kteří spolkli barvotiskovou představu nebe a pekla, maluje Bell svou verzi jako francouzští fauvisté se zvířecí prostotou barev, křiklavě a nečekaně. Přešlapuje v teologii, protože zjednodušuje. Bibli ale dobře zná. A protože je v Americe, jeho posluchači a čtenáři mají také základní znalosti Bible. To je u nás trochu jinak. Četba knihy Láska vítězí v našich podmínkách předpokládá alespoň základní přehled po Bibli či alespoň ochotu v ní listovat. Bell totiž píše jako kazatel od pulpitu. Má lidi kolem sebe. A tu knihu napsal jako poznámky k prezentaci doprovázející kázání či přednášku. Psal ji prostou a údernou.
Za všechny rouhače vykřičí autor nespočet otázek, jako by svoje posluchače nejprve potřeboval osvobodit, aby se vůbec zeptali. Opakuje běžně užívaná tvrzení a zavrtává se závit za závitem do našich podivných představ o Bohu, nebi a pekle, aby je pak rázem strhl, jako starý obklad zdí. Držte se: Nebe je plánováno tady na zemi! Opatrně pak v závěru kapitoly přešlápne a připustí možnost, že by bylo jinde a nám neviditelné. Ta možnost je ohromná! To když se v jeho textu rozehraje teorie strun. A máme hned jedenáct možností rozměrů našeho bytí, z nichž většinu nevnímáme. Ale to nejpodstatnější nesmí zapadnout: Je tu autorův výkřik, že nebe musí začít už tady! A nezačne-li tady, nebude nikdy a nikde! Odpovědnost za stvoření je znát v odkazech, které zní téměř jako politicky zelené. Pastýř Božího stvoření je znát v citu sociálního pracovníka, který je politicky nalevo, protože vnímá nouzi zapomenutých a křičí za ně, když je nikdo neslyší. Kniha musí naštvat všechny zastánce jednoduchých a předpokládaných řešení. Bellův svět je multikulti, multi-veškerý!
Zapeklité peklo… Tedy to slovo. Pro vší jistotu kniha projde všemi citacemi posmrtných stavů a odstraní rozbušku z položených min, které nakladla církevní kádrová politika zcela bezohledně tím, že rozhoduje o tom, kdo je v nebi a kdo v pekle. Stejně se ale při čtení nejlépe orientujete v řeči o pekle tam, kde čtete naznačené příběhy lidské bolesti a trápení. Bell je zpověník, není konkrétní a nic nevyzradí, ale určitě budete mít blízko ke zvolání: „Jak to může Bůh dopustit?!“ Kdo má o pekle jasno, ten nemá cit pro lidskou bídu. Ten, kdo vnímá řev bolavých lidí a přírody, neřeší peklo s kotlíky a čerty. A jestli je Bůh tak necitlivý, jako jeho stoupenci, kterým rohatí čerti stačí, tak jsme na tom špatně. Několikrát vyjde autor vstříc rouhačům až na kraj pódia ve výkřiku: „Pryč s takovým Bohem!“
Láska je silnější, vítězí a zvítězí. Ta kazatelská jistota Roba Bella jde do finále. Autor má pochopení pro Origena s jeho představou o spasení všech, protože by Bůh neměl žádnou slávu z věčného utrpení nespočtu lidí. Dovede meditovat s Lutherem nad tím, že ani očistec není úplným nesmyslem. Když reformátor řekne: „Kdo by pochyboval, že Bůh má i takovou možnost?“ slyším někde z pódia: „Amen, a proč ne?!“
Nakonec, v zákulisí pódia, je třeba připomenout překladatele Sašu Fleka. Překládá jako básník, který zručně domaloval text poezií krásy života. Třeba si pomůže popisem prstů modrých od borůvek či jinak. Dostává mne při výkladu smrti, která vede k životu. Tam také cítím jeho rukopis: Ano, obědvali jsme zeleninu – každá mrkev a každá petržel na talíři byla odříznuta od kořene a od nati. Maso je taky bez života. Zrno či luštěniny byly ostrým varem zbaveny možnosti klíčit. Ano! Něco musí zemřít, abych se najedl a abych žil. Uráží vás, když je právě těch několik slov příměrem k moci smrti Ježíše Krista na kříži? Mne ne, já jásám! To je trefa!
Kdo pozoroval náboženskou scénu v USA poslední čtyři roky a zejména kolem voleb na začátku listopadu 2020, ten pochopí, že už v roce 2011 americkým křesťanům napsal Bell takovou knihu. A pokud mohu posuzovat, i v Evropě a u nás doma najde některé, které svými řádky dobře rozpálí. Mně se ale bude knížka skvěle hodit a myslím, že má širší použití i u jiných. S rouhači mluvívám rád!
