Reklama
 
Blog | Daniel Kvasnička

Zbožné fake news

Na obraze litomyšlského oltáře sv. Josefa Kalasanského se světec věnuje dětem. Nepřehlédnutelná dívenka hned vedle něj, je však po pravdě trochu ideologické fake news, protože piaristé, řád, který připomíná oltář jeho zakladatele a vlastně celý kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, se vždycky věnoval jen chlapcům. A to chlapcům chudým. A nevyhýbal se dětem nekatolickým, včetně židovských.

Jak by také ne, když se v prvních moravských městech působení piaristů – Mikulov (1631), Strážnice (1633), Lipník nad Bečvou (1634) a nakonec i Litomyšl (1640) uzavřely školy bratrské, ve kterých se vzdělávala děvčata stejně jako kluci, určitě na nižším stupni. V Komenského pedagogice se počítalo s dívkami napevno.

Když pak po matce španělská šlechtična Frebónie z Pernštejna uvedla roku 1640 piaristy do Litomyšle, měla v úmyslu prosadit státní zbožnost habsburské monarchie, které se říkalo Pietas Austriaca. Dělala to tak nobilita v Rakousku, v moravských a českých zemích všude. Zvláště to byli jezuité a piaristé, kteří se vzdělávání v této zbožnosti věnovali usilovně. Jezuité se latinsky (později také česky) za peníze rodičů věnovali chlapcům středních vrstev a piaristé česky na základě grantů od vrchnosti. A protože o vrchnostenské peníze šlo především, tak mezi sebou ty dva řády i soupeřily. A abych to odlehčil, sami přiznávají, že jak šel čas, často učili i podle Komenského učebnic.

Reklama

Pietas Austriaca byla něco jako poučení z krizového vývoje. Tak, jako se muselo u nás říkat invazi vojsk Varšavské smlouvy bratrská pomoc, tak se museli žáci naučit, že tou pravou vírou je úcta k nejsvětější svátosti, žádná večeře Páně. A také, že je třeba skrze kříž vidět Pannu Marii, na níž se svezla většina Kristova vítězství a k tomu ctít všechny svaté. V římské říši, jejímž je rakouský císař služebníkem, je znát koncept španělského stylu. Doslovně se píše, že Habsburkové byli nositeli císařských privilegií a náboženská rozmanitost byla tedy nahlížena jako nemoc, která narušuje zdárný chod státu. (Anna Corethová ve své publikaci Pietas Austriaca, vydané v Olomouci 2013) Zajímalo by mne, zda byla náboženská pluralita v českém království posledních – řekněme dvacet pět let šestnáctého století pod českou konfesí – tak nezdárnou pro ekonomiku, správu státu a vzájemné soužití poddaných. Zdá se mi, že ne. Naopak, stát kvetl.

Nemá smysl dnes vytýkat císařskému dvoru a ani piaristům jejich principy. Je třeba jim rozumět a poučit se pro dnešek. Vždyť se mnohé, co zastávali, vydrolilo zevnitř – například josefínské časy už měly více porozumění pro svět, než kardinál Ditrichštejn a nebo Ferdinand II. A piaristé ve finále svého působení v Litomyšli znamenali to nejlepší z církevní tradice – například v posledním rektorovi Františkovi Ambrožovi Stříteském. A nejen v něm!

Vždycky to bylo se žáky podobně, jak to říká Komenský, který řadil žáky do pěti skupin: Nejprve žáci vtipní, učenliví a povolní. Poté žáci vtipní, váhaví, ale poslušní, pomyslná dvojka. Třetí skupinou byli žáci vtipní, učenliví, avšak vzpurní. A zdá se, že těm přál Komenský skoro nejvíce, protože v nich viděl při správné péči „dobré koně“! Poté ve čtvrté skupině byli žáci povolní, chtiví učení avšak zdlouhaví a tupí. A úplně naposled žáci tupí, vlažní a liknaví. Skoro by se tu dalo najít pět stupňů dnešního známkování, ale hodnocení tímto způsobem je daleko osobnější a přiléhavější spíše potřebám jedince, než získáním nějakého stupně.

Krásný příklad umožňují původní lavice kostela Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, které jsou doslova dořezané od těch, kterým připadla vysluhovaná liturgie dlouhá. Odehrávala se vepředu za zahrádkou kněžiště a ještě k tomu často šeptem a latinsky. Sednout si do té pořezané lavice pro mne vždycky znamená pedagogický zážitek. A tím spíš, pokud jsem s restaurátory vkročil do  očistcové kaple dveřmi, vedoucími z kaple sv. Jana Kalasanského. Do očistcové kaple byli jistě ukládáni bratři piaristé čekající na pohřeb v kryptách – jak říkají dnes průvodci – ale také tam byli posíláni žáci nezvedení, aby se káli. Hrůzostrašné fresky provedené až k zemi inspirovaly prý Josefa Váchala, když upravoval řezbami a výmalbou domek dnes známý jako Portmoneum pro nakladatele Josefa Portmana.

Každý z nás se rodičovsky snaží, seč může. A vždy jsme omezeni tím, co žijeme a známe. A je v našem snažení mnoho paradoxů. Ještě jednou se vrátím do doby protireformace. Biskup olomoucký Karel II. Lichtenštejn-Kastelkorn se v lepších letech po třicetileté válce (1664–1695) pustil do výstavby objektů krásného baroka. V Kroměříži se tento zastánce zásad Pietas Austriaca zasadil o výstavbu a výzdobu salla terreny pod zámkem, květné zahrady a jejích dominant – rotundy a kolonády. A v duchu modernosti lavíroval v Ovidiových proměnách, kde si člověk není jist tím, čím vlastně je. Zda je satyr a nebo muž. Chvilku to či ono. A na dvě stě čtyřiceti metrech dlouhé kolonádě nechal umístit sochy řeckého pantheonu. Ve jménu boje proti jednomu pohanství a zvůli protestantismu se postavil za antické pohanství v duchu moderního zmatku duše pozdního baroka. Když dnes někdo burcuje proti tzv. genderu, měl by se podívat do zrcadla svých vlastních dějin. Jistě, je to mírně zjednodušené, ale člověka to nemůže nenapadnout. Každý jsme určován mírou poddajnosti vůči tomu, co zrovna letí, mírou základní vzdělanosti a rozhledu.

Sám sebe vidím jako žáka vzpurného avšak k tomu snad ještě pořád vtipného a učenlivého.

– – –
Nám pobožným se dost často stává, že prostě plácáme… Tak tady o zbožných fake news opět na Spotify a na dalších podkástových aplikacích.(Sv. Josef Kalasanský, výřez obrazu Amalie de Peters, 1845, kostel Nalezení sv. Kříže, Litomyšl)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama