Z debaty v parlamentu, kterou vedli nad kauzou Bečva ministr, šéf České inspekce životního prostředí a poslanci vyznělo, že by měli poslanci a snad i lidé obecně státním institucím více důvěřovat. Chápu. Nicméně přehazování odpovědnosti – v tomto případě na vodoprávní úřad, nezní dobře. Jak máme důvěřovat, když o důvěru nikdo nebojuje otevřeností a sdílností? Přichází jen kňouravá obrana závěrem?! To se tu dělá od premiéra dolů a důvěru to nikdy nezpůsobí.
Úplně z jiného kraje světa: Kolega evangelický farář s manželkou působí jako pěstoun na přechodnou dobu. Díky tomu se vždycky seznámíme s miminkem, které mají v péči. Farář je osoba trochu veřejná, tak má odvahu jít na návštěvu k lidem, kterým bylo dítě odebráno. Je tisíce hledisek, která musí orgán sociálně-právní ochrany dětí zohlednit, než se dostane příběh před soud. Tam už je jen samosoudce. A ten rozhodne. A když ten farář zjistí, že těch dětí bylo v rodině více, ty starší rozdělil soud do různých dětských domovů a to nejmladší svěřil jemu s manželkou do přechodného pěstounství jako dítě, které by mohlo být k adopci. Je znepokojen. A podmínky, ze kterých šly děti, byly tíživé, ale určitě ne bezvýchodné. Řeknu to rovnou: kolega farář tomu příběhu nedůvěřuje. A už slyším, že bych měl ztichnout, že je to přece státní úřad a já, laik, nemůžu vědět všechny okolnosti. Ano, nevím, jen prostě nemám důvěru.
Je to opravdu jen moje chyba?!