Nemohu se zbavit dojmu, že velikonoční příběh, zvláště ve svém finále, vypadá jako fraška. Jako by se nebe vysmálo všemu, co celá zem a její obyvatelé považují za skutečné, závažné a důležité. Proč? Co je tu k smíchu, není to laciná legrace? Ne, zápis evangelia zní jako fraška proto, aby všichni lidé žijící po Kristově vzkříšení doslova věděli a také cítili, že všechno až po lidskou smrt není to poslední, čeho bychom se měli bát a před čím se třást. Pro tu naději, kterou smíme ze vzkříšení čerpat, smíme žít naprosto jiný život, který stojí na jiných hodnotách, než svět kolem nás.
Abych to vysvětlil, tak vám přečtu ten příběh vzkříšení v podání Matoušově a podržím se jej několika poznámkami:
„Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.
Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“
Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.“ (Matoušovo evangelium 28:1-15)
- Tak především, první přišly ženy. Ženy snesly pohled na smrt, znají cenu života. Chtěly vidět hrob… Kde jsou chlapi? Kde je ten houf, jehož náčelník Petr tvrdil, že svého Pána neopustí? Ženy nás předcházejí do nebeského království – pečují, najdou místo pro hosta ve svém domě. Ony procítí bolest, přinášejí na svět děti. Muži se snaží vypadat smrtelně vážně, nechají se fotit, drží se mikrofonů a vyslovují velká slova. Ženy vstupují do dění přímo.
- Ve chvíli, kdy byly ženy u hrobu, přesně až když v hledišti byli diváci, nastalo velké divadlo. Nastalo velké zemětřesení. Proč? Války, hladomor – a také zemětřesení. To vše patří ke znamením, že je blízko konec všech nám známých věcí (Matoušovo evangelium 24:7). Že přichází království Boží v plné moci. Ovšem: Kdyby každé zemětřesení znamenalo, že si Pán a král tohoto světa podupává u dveří a čistí nohy na rohožce, pak by tu byl už tolikrát… Země se přece třásla za poslední dva tisíce let tolikrát! A v Malé Asii, dnešním Turecku, kde se křesťanství tak dobře šířilo, se země třásla velice často. Každé zemětřesení ale znamenalo a znamená, že náš svět je konečný. I války a hladomory nám připomínají, že nebe na zemi nebude. A tady u Kristova hrobu se třesoucí zem ozvala proto, aby diváci viděli, že to všechno už začíná, Mesiáš kraluje a přichází. Je blízko konec všech věcí, už to nastalo! A tak si pamatujme, že příchod Krále a Pána na závěr těchto dějin nenajdeme v našem kalendáři. Leckdo přijde s objevnými zprávami, že už to bude! To je ta fraška! Příchod Pánův v závěru existence nám známého světa, je mimo kalendáře tohoto světa, ale stále – od té první chvíle – je blíž a blíž.
- Podle toho, co čteme, je jasné, že anděl oděný v zářícím rouchu Ježíše tím zemětřesením nevypustil z hrobu. To ne! Hrob už byl prázdný. Tak přišly i ty ženy s „křížkem po funuse“, jak říkáváme. To je ta fraška! A hlavně ti vojáci vypadali jako šašci, protože hlídali prázdný hrob. Tak často se snažíme držet Pána Boha v šachu: „Tohle musíš udělat, jinak nejsi! Tady Tě máme schovaného! Tady přebýváš a lidé by sem měli jezdit pro Tvé zjevení!“ a podobně… I kdybychom Boha drželi pod krkem, měli jej zapečetěného v hrobce, nemáme jej ve své moci. Žádná církev si toho Pána nemůže přivlastnit. Nemáme na něj! Ani smrt jej neudržela!
- Vojáci se vyděsili, na smrt vyděsili… To je tam opravdu napsáno. Byli jako mrtví. A ta fraška? No, kdo je tady mrtvý? Rabi Ježíš? A nebo ti vojáci, ze kterých měla jít vždycky hrůza? Po pravdě: Oni se ti ozbrojenci chvěli už při Ježíšově smrti (27:54!). Velitelé možná poslali ke hrobu druhý odřad a vybrali ještě větší hrdlořezy, aby neudělali ostudu. A ti jsou teď taky hrůzou jako mrtví! To proto, abychom věděli, že ti, kdo pouštějí hrůzu, sklidí jen hrůzu. Ať jsou to zmatení vychovatelé, někdy i rodiče, faráři a učitelé, politici a vojáci. Všichni se budou třást hrůzou. Hrůza a strach nemohou vyplodit nic dobrého!
- Anděl se ale s vojáky nebaví. Kvůli nim nepřišel, nestojí mu za slovo. Mluví se ženami. A když jím říká: „Vy se nebojte…“ je tím míněno. Dámy, děvčata! Vy nejste vojáci, abyste se děsily a bály! Doslovně: „Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.“ (28:5n) Blízcí zemřelých běžně po tři dny vstupovali do hrobu, přinášeli vonné věci a snad i všechno, co mrtvý podle jejich zvyků po smrti potřeboval – klenoty, nějaké oblíbené šaty či hůl. Mrtvého se však většinou nedotýkali. Až třetí den se hrob uzavíral nastálo. A tady ženám anděl nabízí, aby si místo Ježíšova pohřbu pečlivě prohlédly a dodává vysvětlení: „Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.“ (28:6) Žádná informační mlha. Možnost očitého svědectví. Jak je důležité podívat se na hroby, to se ukazuje v dnešních konfliktech o pravdu a právo na přežití. Třeba na Ukrajině. Nám se to lehko říká, že není čeho se bát. Lehko druhé vyzýváme, aby se nebáli… Bojíme se. Zcela lidsky. Nicméně, nemusíme se děsit a bát až k smrti. Není důvod. My také, stejně jako ty ženy Ježíše hledáme! A smíme ohledávat jeho život každý den! Fraškou je, že někteří si mysleli, že se dá pravda utajit a že je možné Boha zabít. A on v zapečetěném hrobě není. Vstal!
- A ještě jedna část té frašky: Když jdeme na nákup, říkáme si (alespoň my chlapi): Mouku, máslo, meruňkový jogurt, syrečky a jablečný cider a… A nakonec prosíme manžeku: „Prosimtě, nemohla bys mi to napsat?!“ Tentokrát ženám ten anděl dal za úkol doručit pozvánku pro učedníky na setkání kdesi v Galileji. Ženy se cestou od hrobu sice nebály, ale rozechvění udělá své. Píše se o strachu a veliké radosti. Pak se leccos splete. Z meruňkového jogurtu je aviváž a podobně. A tak se s těmi ženami ještě jednou potká sám Pán a připomene jim tu pozvánku. Pozdraví a v řečtině to zní „Radujte se!“ ale on nemluvil řecky, spíše aramejsky, takže „Šlamlek!“, a povídá: „Nebojte se!“ Strach není pro vás, pro vás je ta radost! A prosím: Nezapomeňte na tu pozvánku pro ty moje chlapy: „Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ Mým bratřím to je doslovně: mým milovaným! To je královské pozvání na recepci. A nám také patří ta radost ze vzkříšení – nehrajeme si na ty, kterých by se měli všichni bát – a máme cíl, jsme zváni na královskou recepci, o které nám pokaždé vypráví prostřený stůl. Jíme a pijeme – dokud si pro nás nepřijde.
- A nakonec přece ještě jedna hra té frašky: Úplatkářství. Vojáci dostali extra žold, aby lhali. Fake news! Dezinformační aféra! A tohle fake news bylo živé ještě v době napsání Matoušova evangelia. Zmanipulovaná skutečnost byla těžko uvěřitelná, protože i z vojáků dělala hlupáky. K čemu pak byla jejich skvělá výzbroj, když jim chudí kluci vyzbrojení leda tak nožem ukradli mrtvolu pod rukama? A ti hrdlořezové se jen dívali?! Komické!
Královské evangelium Matoušovo končí tímhle vtipným vyprávěním. Moudře, šaškovsky, jako by to vyprávěl bratr Paleček… Pro nás, pro dvořany, je to známka naděje. Nám patří radost z pravdy, protože nežijeme z manipulativních skutečností, nežijeme z mrzkých peněz v úplatku. Směřujeme na královskou recepci, kam jsme opakovaně zváni! Oprávněně je tato a každá další neděle slavným dnem!