Třída bývá plná učebních pomůcek, zvláště, když je to třída i kabinet a zároveň ještě sklad. Ukazovátka, krabice s křídou, úhloměry nebo vycpané kuny a nebo užovky v lihu. Taková třída si ale nikdy nezadá s krásou třídy plné strunných nástrojů a nutně i jejich futrálů, česky pouzder na ty nástroje. Takový futrál na cello je jako těhotná žena. A děti se v jeho spodní části schovávají s potěšením jak do klokaního vaku a nebo do maminčina bříška. Pokud je futrál nového typu a je vodotěsný, je to docela nebezpečné. To ale děti nedomyslí…
Vilda a další kluci v tom schovávání mají nesmírnou zábavu. Pana učitele nechají vejít do tiché třídy, kam že jako nepřišli… A při tom jsou poschovávaní s takovou vynalézavostí, že až rozum stojí. Pan učitel přijde a zasedne za stůl s naprostým klidem, protože oni jistě vylezou. Rovná noty, nahrává je na tablety a hraje jejich hru. Vítězství patří jim, protože by je pan učitel určitě nenašel. Alespoň si to tak myslí. A to, že je nehledal, to je jen detail. Třída smyčcových nástrojů jejich je jejich rájem, a to je zase vítězství pana učitele, ale on si to připustí jen pod vousy. Že pak kluci a holky na ta cella hrají, to už je pro děti jen detail a časem i vášeň.
Vilda se ale jednou přepočítal, protože svou skovku přetáhl. Pan učitel odešel a hned po něm přišla paní uklízečka. Vilda hrál svou nepřítomnost až do té chvíle, než klaply dveře a v zámku zarachotil klíč. Teď byl dvakrát uvězněn. Chvilka překvapení, lítost za obědem. Ale pak si pomohl. Namáhavě vytáhl velké pouzdro od kontrabasu na stůl, uvelebil se v jeho otevřené náruči – a usnul. Probudil jej až pan učitel, který se vrátil na odpolední vyučování.
Další žáci potřebují jinou hru. Od prvních okamžiků jsou ve sporu. A laskavost či empatie jim vůbec nepomáhá. Tak třeba:
Pan učitel v uctivém odstupu pochválí schopnosti Veroniky a zároveň ji pobídne k dalšímu úsilí se zmínkou jejích dvanácti let.
„Takže dobrý, vy ani nevíte kolik mi je?! Já tu nemusím být. Já odcházím!“
„Ale jistě, běž! odpovídá pan učitel laskavě: „Ty tu nejseš kvůli mně, ale já jsem tu k vůli tobě. Jsem tu jako služba, takže…“
„Odcházím!“ hlásí mladá, aby si dokázala, že se něco děje. Přitom zjevně nemá odvahu!
„Tak běž! Jenom prosím, támhle máš v nabíječce mobil, ten by ti asi chyběl!“ polkl naprázdno učitel, protože mu došlo, že respektovat odchod žáka z vyučování není úplně bezpečné řešení.
Veronika si nakonec našla důvod aby ve třídě zůstala. A vlastně tam zůstala ráda.
Když pan učitel, samozřejmě bez uvedení jména a se značnými úpravami, asi po půl roce vyprávěl tenhle Veroničin příběh nějakým lidem, Veronika byla u toho. A nejlepší je dovětek: Verča suše a s opravdovým pohrdáním pronesla: „To byla ale kráva!“