Kamery naše politiky vyzdvihují do centra dění. Umožňují jim oslovovat davy a tvářit se jako vládci světa. Kdekdo říká, že kamery dělají z jednání komor našeho parlamentu divadlo. A asi je na tom něco pravdy. Přesto bych je nevypínal. Spíše navrhuji, abychom vnímali ještě jiné věci, než jen to, co zazní. Politici mluví také tělem.
Stejně tak svlékají politiky donaha, protože ukazují jejich slabosti a bídy. Také jsou vidět jejich šediny či lysé hlavy. Leskne se na nich pot. Je dobře znát jejich únava a zmačkané rysy.
Stačilo pozorovat Vladimíra Putina při jeho pondělním projevu národu, jak jej také přenášela naše televize. Pečlivě jsem se díval a poslouchal. Stojí za poznámku několik rysů ruského prezidenta:
- Slyšitelné a nepřehlédnutelné vzdechy. Vzdychání mohlo být projevem těžké mysli. Mohla to být jen a a pouze dramatizace, což se však nezdá jako správná odpověď. Může to být projev dechové nedostatečnosti, protože ruština v podání pana prezidenta je pouhým proudem sykavek vyslovených pootevřenými ústy, tlačených bez pořádného nadechnutí, což spíše svědčí o hněvu, potlačovaném vzteku. A stejně tak o skrývané slabosti, osamělosti, tíze imperátorské úlohy. Což je ovšem varující.
- Nedalo se nevšimnout pokašlávání. Jistě Vladimír Putin se ani nenapil a projev byl dlouhý, ale tohle pokašlávání bylo téměř kuřácké… Že by? Nebo je jen nachlazen. Hlas měl dobře posazený dole. Což mohlo nasvědčovat o mírné indispozici.
- Vladimír Putin chodí jako husar a sedí jako car. Nezvykle si ulevil a seděl nakřivo. Nezvyklý posez do strany zapříčinil, že mu neustále klesala kravata do strany a on si ji v určitém okamžiku narovnával. Byla to jen ležérnost a nebo nepohodlnost sezení?
- To, že Vladimír Putin úporně četl ze čtecího zařízení, je nezvyk. Takhle to běžně nedělá. Projevy většinou čte ze čtverek, kde má třeba i ruční poznámky, jak je vidět díky kamerám. To, co jsme viděli, byl velmi pečlivě připravený projev. Byl dopředu nachystaný a poskládaný především pro zahraniční posluchače.
- Ono to pozorování může pokračovat i v záznamu z jednání bezpečnostní rady státu. Předně je zvláštní, že se takové jednání nějak přenášelo. Pan Putin má jako jediný stůl, ostatní sedí potupně jen na židlích, sedí poměrně daleko, jako sedají běžně novináři při tiskovkách a nebo šéfové států, s nimiž se Rusko moc nekamarádí… A každý chlap bez stolu sedí po chvíli nevhodně. Když má stůl, tak se o něj opře či se na něj položí. Takže pánové bez stolu mají nohy brzo pohodlně roztažené a ministr zahraničí se dokonce na židli hroutí. Jen jedna žena sedí s úzkostně spojenými koleny. Od pohledu ti lidé nejsou sebejistí a rozhodní. Šéf rozvědky koktá a pan Putin si z něho dělá legraci. Bojí se pana prezidenta a nebo mu dochází, co všechno to způsobí?
Je to nejenom zajímavé pozorování. Pro mne je to materiál k modlitbě… Naučil jsem se jednomu pravidlu zapsanému apoštolem Pavlem v Bibli: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1. Timoteovi 2:1-4)
To neznamená poníženou úctu, beztvarou poslušnost a nekritické následování. To znamená důstojný zájem o člověka, který je mimořádně zatížen a nese úkol a jemuž ten úkol přináší také velkou odpovědnost. Každý z nás přece sklidí to, co zasel. A každý z nás je jen člověkem se všemi bídami a nouzemi.