Od Syřínkova na Pohodov je to pár kilometrů, pomalé stoupání a pak lajna jako na pohodu. Kdo ví, od čeho je Pohodov… Z práce domů po nočních a deních službách, tedy po dvanáctkách s přídavkem, je to požitek. Tím spíše, pokud je na posilu nějaká dvanáctka. Blažej šlape na kole jako o závod a opírá se do pedálů starého favorita. Doma je za chvilku. Domek zalitý jarním sluncem. Kolo postaví k přístěnku a potichu projde průjezdem až ke králíkárně. Mackové jsou rozděleni do kast a podkast. Někteří milí a pojmenovaní a někteří hajzlíci beze jmen. Kasta vyvolených pečlivě hlídá lahvičku pro potěšení, kterou Blažej nacvičeným hmatem vysvobodí a jedním či dvěma doušky odlehčí. Přitom spolu s králíky poklábosí.
Pak pohladí děti, rozplete jejich klubko, pokud se rvou. Prohodí pár slov se ženou, která je často tak divně unavená. Blažej, ten je vždycky vyladěn. Při večerním krmení podrbe ušáky a opět zachrání pár doušků z úzkostí hrdla schované lahvičky mezi kotci. Vlastně je to pohoda. Slunce se sklonilo až ke klínu luk a zdá se, že alkohol jen přidal, nikoli vzal.
Sobotní dopoledne vyhrává v průjezdu dechovka, traňdák přebuzeně huláká a na ramíncích se houpou dva ušáci. Za nohy. Stahuje se. Byli to hodní kluci, měli jméno. Proto maj nárok na funus s muzikou. To prevíti nemaj! Napnuté kůže na véčcích s večerem čekají, až proschnou. Děti mají za úkol pohlídat, až vesnicí pojede omlácené auto s tlampačem. Z něj huláká pán prosté: „Kůžééé!“
Musí se zabíjet dva, aby druhý den v neděli Blažej nevěděl kterej je kterej, protože by mu to špatně lezlo do krku, kdyby za každým jednotlivým opečeným stehnem viděl to králičí jméno. Ani pivo by to nevysvobodilo. Cit je cit!
A pak se jednou z té pohody neudržitelně vyvine krize. Hladina je někdy pod míru, ale dost často přeteče. Když pak sedí Blažej se ženou za stolem před Vánoci u farářů doma, není to žádná pohoda. Vlastně to celý roky nebyla vůbec žádná pohoda. I když bylo veselo, to je pravda! Teď jdou výčitky a pláč. Naštěstí se všemu začalo říkat pravým jménem.
Blažej vzal věci za správný konec. V dubnu už byl na odvykačce. A pak na udržovačce a pravidelně každý týden sedí s lidmi ve vedlejším městě na AA. Podařilo se zachovat si tvář, možná si té revoluce ani nikdo nevšiml. Rázně přerušené zábavy, muzika a tomboly, to už se skrývat nedalo, ale vždycky se dá odmítnout. A zvesela. Pokání nemá cenu, pokud se dělá nakřivo, zmučeně a bez radosti. A pro nikoho není pozdě. Jen se musí vědět, že neexistuje příběh vyprávěný manželkami a dětmi pohodových alkoholiků, v němž by platilo Churchillovo a teď už i Ovčáčkovo a já už nevím čí: „Vzal jsem si od alkoholu víc než si alkohol vzal ode mne.“