Oblastní charita v Poličce slaví svých třicet let služby lidem! Protože se naše cesty propojují v práci Občanské poradny také v našem Novém kostele v Litomyšli, dávám dobru slova Jany Flídrové, která občanskou poradnu vede. A moc si přeji, aby dnes Babí léto – další program pro řešení nesmyslných dluhů – prošel v Parlamentu:
„Dívám se do tváře člověka, který k nám před léty chodíval do nízkoprahového centra…“ vypráví o zázracích ve své práci paní Jana Flídrová…
„Ano, jsem to já! říká povadlý muž, „Dlouho jsem se odhodlával k vám přijít, ale chci už opravdu za vším udělat tečku a zbavit se dluhů…“
Vypráví svůj příběh – je to dávno, kdy věřil jen vydělávání peněz. „Dal jsem se na cestu zločinu“, říká. S partou výtečníků a podvodníků rozkrádali majetek druhých. Šel si „sednout“ na tři roky do vězení… Naslouchám dlouho a pak se ptám: „Co vás vlastně drželo, že jste to vězení zvládl?“
„Dopisy od dcery, byla tehdy na základce – psala mi každý týden. Táta umřel dva měsíce po mém nástupu do kriminálu, se vším mi ještě pomohl, zabezpečil, co se dalo. Přesvědčil mě, že bude lepší, když se s Aničkou úředně rozvedeme. Měli jsme dvě děti. Budou mít větší klid, říkal a všechno zařídil. Rozvedli nás pár dní před mým nástupem do vězení.
Když jsem se vrátil, neměl jsem nic, neměl jsem kde žít. Děti s bývalou ženou bydlely v domě mého tchána. Ten mě nesnášel a přál si, aby na mě zapomněly… Pohyboval jsem se ve společnosti podobných, stal se ze mě alkoholik, žil jsem venku, přespával v parku. Mé děti se mi vyhýbaly. Park měly na cestě do školy, obcházely ho, aby se se mnou nemusely setkat. Pak jsem nastoupil odvykací léčbu na psychiatrii ve Štemberku. Byl jsem tam půl roku…“
„Co Vás k léčbě postrčilo?“, ptám se. „Pomohla mi moje obvodní lékařka, která mě ve stavu mé značné opilosti potkala v parku. A zlomovým okamžikem bylo setkání s mojí dcerou na lavičce v parku. Přišla si se mnou popovídat, tehdy už studovala gymnázium.
Povídali jsme si s dcerou asi tři hodiny. Řekla, že mamka nikoho nemá, ani nikoho nehledá, a dědu že s bráchou přesvědčí, abych se měl kam vrátit, pokud se k léčbě rozhodnu a pobyt v léčebně zvládnu. Ten rozhovor byl jakýsi „Koperníkův obrat“. Šel jsem do toho. Bylo to hrozné. Ale ve Štemberku mi velmi pomohla paní primářka a jedna lékařka – věřily mi. Měl jsem později povoleny vycházky domů. Ale kde pro mě byl domov? Vlastní vinou jsem o něj přišel! Děti přemluvily mámu, aby požádala tchána, zda bych mohl alespoň přespat, když za nimi o propustce přijedu. Měl jsem kolem sebe anděly. Jakmile jsem se vrátil po léčbě domů, tchán mě (po intervencích dětí) nechal bydlet v podkrovní místnůstce svého domu. Jinak jsem však pro něho byl vzduch. Naprosto „průhledné nic“. To trvalo tři roky a opět jsem trávil Štědrý večer sám v podkroví domu – tchán nikdy nedovolil, abych seděl s ostatními u společného stolu v přízemí. Ten třetí rok za mnou přišla Anička, že děda chce, abych přišel k večeři… Sešel jsem dolů, tchán vstal, od stromečku vzal malou, pečlivě zabalenou krabičku, převázanou stuhou a řekl: To máš ode mě k Vánocům. Podal mi ruku a objal mě. V balíčku byly klíče od jeho domu. To byl zlomový okamžik mého života. Tím gestem mi prakticky předal chlapský dohled nad domem a starost o celou širší rodinu. Za pár měsíců zemřel na rakovinu, věděl o ní.
Od mé léčby ve Štemberku už šest let pracuji a abstinuji. Nyní jsem změnil zaměstnání, více si vydělám. S Aničkou žijeme jako normální manželé, jen jsme oficiálně rozvedeni. Dcerka čeká první dítě – budu dědečkem… Chci všechno tak nějak urovnat. Zbavit se dluhů a také Aničku znovu požádat o ruku. Pomůžete mi s administrativou? Vůbec se v tom nevyznám.“
Mluví o své nevlastní matce, i ta pro něho hodně udělala. Dnes už na vše dokáže nahlížet jinak… Řekněme – konec a klapka!
Potažmo říci, že pan Hladík dostal ještě potřebné informace, co bude k návrhu na oddlužení potřebovat. Odešel se seznamem toho, co si musí zařídit a ujištěním, že může kdykoliv přijít…
Dívám se do mraků, co dnes jako bílé koráby naděje plují po obloze… Zázraky se dějí, přátelé!
(Jména byla samozřejmě pozměněna)